Žijeme dnes nadějí?

Jakou nadějí žili lidé v jednotlivých etapách dějin? Na počátku se první rodiče těšili ze svého prvorozeného dítěte a věřili, že dojde k naplnění slibu o narození Spasitele, který znovu přivede padlý svět do souladu s Bohem. Narodil se ovšem první vrah, jmenoval se Kain. Patriarchové bydleli jako poutníci ve stanech, protože očekávali příchod Vykupitele, který ovšem v jejich době nepřišel. Izraelci čtyři staletí před naším letopočtem očekávali zachránce tak, že například v Teudasovi, Judasi Galilejském, a dokonce i v osobě Jana Křtitele spatřovali naplnění proroctví o Mesiášovi, který založí pozemské království. Ale když přišel sám Ježíš Kristus, nebyli na jeho příchod připraveni. Událostí na kříži se učedníkům vytratila poslední naděje na založení Božího království na zemi. Stejní učedníci po zkušenosti zmocnění Duchem svatým žili s myšlenkou na brzké Boží navštívení, které se ovšem nenaplnilo příchodem Mesiáše, ale zkázou Jeruzaléma. Rostoucí církev byla následně tak pronásledována Římem, že mučedníci umí- rající v koloseu živě věřili ve vysvobození světa v podobě příchodu Božího království. Zvrat za Konstantina v podobě uzákonění církve v 3. století pro ně byl naprosto překvapující. Místo vítězného tažení evangelia v závěru lidských dějin, jak upřímní křesťané věřili, nastal úpadek a přijímání prvků z pohanských kultů. Ve středověku nacházíme církev v takovém stavu, že Jan Milíč z Kroměříže píše v roce 1365 o příchodu antikrista a věří, že pak záhy nastane konec. Matěj z Janova pak ve svých Pravidlech Starého a Nového zákona při zamyšlení nad stavem duchovenstva konstatuje: „…a tak oni dnové nejhorší též rychleji budou ukráceni a časové nebezpeční a ná- tisk svatých nejnakažlivější se přiblíží konci.“ Také velcí reformátoři doufali, že Bůh světu poskytuje poslední výstrahu v možnosti šíření evangelia i poznání ospravedlnění z víry v Ježíše Krista. Později, když bylo rozmnoženo poznání a katolický mnich Manuel de Lacunza počítá z Písma nejdelší prorocký řetěz 2 300 večerů a jiter a za ním následuje misionář Josef Wolf, bankéř Henry Drumond, letniční kazatel Irvin, baptistický farmář Miller a další, kteří se shodují na příchodu Ježíše Krista v roce 1844, nastává velké probuzení, které ovšem končí nepříjemným zklamáním. Od té doby křesťané znovu čekají, někteří určují nová data a jiní si všímají znamení ve světě, aby si udrželi naději v blízký příchod Krista. Adventisté tradičně drželi vysoko korouhev s poselstvím o brzkém příchodu Ježíše Krista. Naše eschatologická naděje byla nakažlivá i pro jiné církve. Pohled do budoucnosti, kázání o závěrečných událostech, příchodu Mesiáše i o nové zemi bylo povzbuzujícím tématem při bohoslužbách, konferencích i v osobním životě jednotlivců. Dnes ovšem stále více zaznívá názor, že vyhledávání znamení a určování, v jaké době žijeme, není tak podstatné, protože každý z nás přece mů- žeme skončit ve svém životě kdykoliv, a tak nás zastihne Boží navštívení. Ano, toto vědomí by nás mělo vést k odpovědnému životu s Bohem, ale žel nevede nás ke sdílení naděje o 2. příchodu Ježíše Krista s druhými lidmi. Našemu Spasiteli záleželo na tom, aby učedníci poznali dobu, ve které žijí. Vytýká svým poslucha- čům, že poznají čas ke sklizni obilí nebo fíků, ale znamení doprovázející příchod Spasitele nepoznají. Když se učedníci obraceli na svého Učitele, aby jim řekl, kdy nastane zkáza světa, měl Ježíš Kristus jedinečnou příležitost zdůraznit svým žákům důležitost osobní přípravy a vztahu k němu samotnému. Neučinil tak ale hned, protože viděl za důležité vysvětlit napřed dobu, znamení a úkazy, které budou předcházet jeho navštívení. Teprve potom klade důraz na osobní přípravu. Je zcela pochopitelné, že člověk se připravuje tehdy, když jej čeká něco naléhavého. Nebude se ale připravovat na něco, co je v nedohlednu. Kdyby učedníci neprojevili zájem o poznání znamení a souvislostí s dobou, ve které žili, nespojili by si v roce 70 při obléhání Jeruzaléma (1.) proroctví Starého zákona, (2.) Kristovo slovo a (3.) aktuální politickou situaci, ve které se nacházeli. A protože tyto souvislosti pochopili, mohli s pomocí Ducha svatého poznat okamžik, kdy bylo třeba opustit Jeruzalém těsně před jeho zkázou. Církev v dějinách duchovně rostla jen tehdy, když měla živou eschatologickou naději. V současném křesťanství můžeme při představování tématu blízkého příchodu Ježíše Krista vnímat rozpaky. Nevhodné důrazy minulosti v podobě: „Nežeň se, již není doba pro zakládání rodiny; nemá cenu ještě studovat,“ jsou dnes příčinou shovívavých úsměvů, přezíravého jednání i výsměchu všem, kteří horlivě vyjadřují svou naději na blízký 2. příchod Krista. Nemohou ale tito takzvaní posměvači v řadách věřících křesťanů být naplněním proroctví Písma: „V posledních dnech tohoto světa se objeví posměvači, kteří budou žít podle svých vlastních žádostí a budou říkat: ‚Kde je to zaslíbení jeho příchodu? Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to je od počátku stvoření‘“ (2Pt 3,3.4). Tyto pochybnosti jsou zcela novým prvkem v řadách vyznavačů Ježíše Krista. Zlehčování naděje o příchodu Spasitele jsme dříve zaznamenávali u nevěřících, ale v současnosti je možné tyto postoje vnímat i v církvi adventistů. Náš Spasitel si nepřál, abychom žili ohledně největší události světových dějin na pochybách, proto věnoval dostatek času popisu posledních událostí. Je už na nás, abychom si nespletli zájem o poslední události s evangeliem, které má být hlásáno světu, a na druhé straně nezaměnili radostnou zvěst o spasení za nekonkrétní „musíš mít vztah ke Kristu“ bez poznání doby, ve které se podle svědectví Písma nacházíme. I když neznáme čas pří- chodu Ježíše Krista a nevíme přesně, v jakém stadiu naplnění jsou biblická proroctví (jinými slovy: čas může být prodloužen i ukrácen), lze v Mt 24, L 21 nebo 2Pt 3 rozpoznávat, v jaké době žijeme. Znamení, která jsou zde popsána, byla patrná v dějinách světa vždycky, ale aktuální se stávají pro svou kulminaci – množství, ve kterém se dnes vyskytují. Světové události mají stále rychlejší spád. Lidé jsou otřeseni zvěrstvy páchanými na nevinných lidech, zděšeni z množství uprchlíků, zneklidněni novou studenou válkou mocností, zaskočeni rozpadem rodin, nárůstem zhoubných onemocnění, brutalitou trestných činů, překvapeni změnou klimatu, tajemnými zvuky ze země, vodou červenou jako krev na různých místech země, znameními na obloze, nedostatkem vody, hromadnými sebevraždami ryb a dalšími změnami. Bude tomu již 25 let, kdy 1 575 vědců z 69 zemí, mezi nimiž bylo 99 nositelů Nobelovy ceny, představilo světu naléhavý dokument s výzvou, že pouze několik málo desetiletí zbývá lidstvu k tomu, aby se předešlo zhroucení naší civilizace v důsledku současné intenzity využívání zdrojů země. Přes toto varování nebylo učiněno takřka nic a v současnosti jsme svědky takových změn, se kterými odborníci počítali mnohem později. Již před 45 lety představili vědci možný průběh světových událostí. Graf zachycuje předpověď i naplnění po 30 letech. Z těchto důvodů představuje současný papež František encykliku, která má za cíl omezit klimatické změny, spojit svět k záchraně planety a sjednotit lidstvo na tradičních křesťanských hodnotách. A prezident USA reagoval na tuto iniciativu již 18. 6. 2015 prohlášením: „Věřím, že USA musí být v tomto úsilí lídrem. Z té příčiny jsem odhodlán vyvíjet doma i v zahraničí iniciativu vedoucí ke zlomu v karbonovém znečištění.“ Dějiny se zvláštním způsobem opakují. Řím jako poslední světová říše ztrácel na svém politickém vlivu i vojenské moci. Tato říše se zevnitř rozpadala díky konzumnímu způsobu života a zábavě – stejně jako současný civilizovaný svět, který již nechce přinášet oběti, ale užívat si. Císař Konstantin použil křesťanství, které uzákonil, k záchraně rozpadajícího se impéria. Propojil křesťanství s ostatními kulty tak, aby bylo přijatelné i pro ostatní vyznavače. Tím ale ztrácelo svou původní čistotu. Příkladem může být právě zákon o dni odpočinku z roku 321, kdy místo biblické soboty byla uzákoněna neděle. Jsme svědky toho, jak se dějiny opakují. Když postavení USA na světové scéně je vedle Ruska nebo Číny oslabeno, přeje si spojit

se přes oceán s představitelem největší náboženské moci v záležitosti záchrany společného domu i morálky lidstva. Žijeme v pohnuté době lidských dějin. Významným současným signálem je, že štafetu „varování“ o zkáze civilizace již nenesou převážně křesťané. Varování ze světa ovšem neobsahuje žádnou naději, protože odborníci mluví pouze o jistotě neodvratné zkázy lidstva v podobě, v jaké nyní žije. Proto bude svět překvapen, že řešení je v moci někoho jiného – Ježíš Kristus brzo přijde. Je ale nutné říci, že sami věřící budou překvapeni – ne z toho, že Pán přijde, ale jak nečekaně přijde. V modlitbě „Otčenáš“ prosíme: „Přijď království tvé.“ Nikdo z nás neví, kdy Spasitel přijde. Bůh se neřídí odhady odborníků. Jejich grafy a výpočty pro nás nejsou směrodatné, ale plní pouze roli znamení. Je psáno, že ne hned přijde konec, ale jsme povzbuzováni slovem: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení“ (L 21,28). 

autor Aleš Zástěra  ( 9/2015 časopis Advent )

odkaz na ostatní vydání časopisu Advent-Orion