Je načase, aby naše vlasy dorostly
Je načase, aby naše vlasy dorostly
Jsme dostatečně silní, abychom obstáli ve zkouškách a v těžkostech? Je naše církev dostatečně silná? Jsme naplnění Boží mocí a děláme mocné skutky k Boží slávě? Nebo snad Kristovi následovníci ztratili sílu? Co nás oslabuje? Jak to udělat, abychom naši ztracenou sílu získali zpět? Jaké poučení si v tom můžeme vzít od Samsona? Jak nám můžou naše vlasy dorůst?
Když se blížili ke Getsemane, odmlčel se. Znal to místo důvěrně. Rád tam chodil rozjímat, modlit se. Dnes však vnímal atmosféru zahrady úplně jinak než obvykle. Všechno se zdálo jakoby temnější, zlověstnější. I jeho učedníci poznali, že se děje něco podivného. Jejich Mistr nikdy nevypadal tak ztrápeně jako tuto noc. Nikdy předtím nebyl tak smutný a zamlklý. Ježíšova sklíčenost se s každým krokem prohlubovala. Nikdo z dvanácti se ho však neodvážil zeptat, co jej trápí. Když se blížili k obvyklému místu, Ježíš zavrávoral, jako by na něj přišla mdloba. Zdálo se, že ho každý krok stojí mnoho sil a přemáhání. Dokonce ho museli jednou či dvakrát podepřít, jinak by se snad zhroutil na zem. V takovém stavu svého Mistra ještě nikdy neviděli.
Většinu učedníků nechal Kristus u vchodu do zahrady. Vzal s sebou pouze Petra, Jakuba a Jana a odešel s nimi do ústraní. Tam je naléhavě prosil, aby zůstali vzhůru a modlili se. Poodešel kousek od nich a padl na kolena. Zatímco jeho tři nejbližší učedníci nemohli udržet otevřené oči a přemáhal je spánek, Ježíš bojoval největší a nejdůležitější boj v dějinách. Bojoval za očištění Božího charakteru, bojoval za záchranu svých spících přátel, bojoval za záchranu všech lidí, kteří mu uvěří a postaví se na jeho stranu.
Bojoval… A rozhodně to nebyl snadný boj. Na Ježíši, který byl svatý a bez poskvrny, spočinuly hříchy celého světa a jejich tíha byla neúnosná. Kristus cítil, jak jej oddělují od Otce. Propast, kterou hřích vytvořil mezi ním a Otcem, mu připadala veliká, hluboká a temná. Nepřekonatelná. Nepřítel, který se na tento rozhodující okamžik dlouho připravoval, nasadil všechny své síly. Satan Kristu namlouval, že pokud se rozhodne na svých bedrech nést hříchy světa, bude od Otce odloučen navždy. Již nikdy nebude moci být jedno s Bohem.
„Co chceš svou obětí získat? Lidi jsou hříšní, bezbožní, nevděční. Dokonce i vyvolený lid, který jsi zahrnul mimořádným hmotným i duchovním požehnáním, tě zavrhl. Chtějí se tě zbavit, chtějí tě zničit. Chtějí mít od tebe pokoj. Nestojí o tebe. Jeden z tvých učedníků, z tvých přátel, tě zradí. Jeden z tvých nejhorlivějších následovníků tě zapře. Všichni ostatní tě opustí. Podívej se, čím procházíš. Necítíš, jak jsi vzdálen od Otce? Nevnímáš tu hrůzu? Opravdu chceš za tyto nevděčníky libující si v hříchu zaplatit tak obrovskou cenu? Opravdu chceš na sebe vzít jejich hříchy a být kvůli nim zavržen Bohem? Opravdu chceš pro ně zemřít? Myslíš si, že to někdo z nich ocení? Nebuď blázen. Tvoje oběť bude k ničemu. Všichni se od tebe odvrátí.“
Na Ježíšovo zhroucené tělo se snášela studená rosa, ale on ji nevnímal. Z jeho bledých rtů se ozval bolestný výkřik: „Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich.“ I v této vypjaté chvíli však dodal: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“
Když chtěl načerpat sílu u svých nejbližších, našel je spící. Jemně je probudil a znovu vyzval k modlitbám. Měl pro jejich únavu pochopení, ale bál se, že pokud nenaberou sílu na modlitbě, neunesou zkoušku, která na ně přijde, až bude zrazen a zemře. Zesláblý a vyčerpaný se s námahou vrátil zpět na místo, kde před chvílí zápasil. Jeho utrpení se stupňovalo. Prožíval smrtelnou úzkost a jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
Po celou dobu své služby Ježíš neohroženě čelil protivenstvím, kterým byl vystaven. Marně se jej snažili přemoci zatvrzelí náboženští představitelé plní zloby a lsti. Marně na něj útočily síly zla. Odolával jim s majestátem Božího Syna. Vytrvale a neochvějně chválil Otce. Utěšoval a povzbuzoval své učedníky. Teď však byl na pokraji sil a znovu se rozhodl vyhledat Petra, Jakuba a Jana, aby od nich získal útěchu a povzbuzení. Opět je však našel spící. Když se probudili a pohlédli na Mistrovu tvář zbrocenou krvavým potem, zděsili se. Nedokázali pochopit, co se děje, nechápali jeho duševní muka. „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52:14)
Ježíš od nich opět odešel, znovu vyhledal ústraní a přemožený hrůzou strašlivé temnoty padl na zem. V této chvíli nadešel onen hrozný okamžik, chvíle, kdy se rozhodovalo o budoucnosti světa. Ježíš mohl boj vzdát a ponechat lidstvo svému osudu. Věděl však, že bez jeho oběti všichni přestupníci Božího zákona zemřou věčnou smrtí. Viděl bezmocnost člověka a moc hříchu. Vyvstaly před ním bída a nářky hynoucího světa. Uvědomoval si, k jakému konci lidstvo neodvratně spěje.
Ježíš byl pevně rozhodnut. Zachrání člověka za každou cenu. Přijme svůj krvavý křest, aby umožnil nespočetným zástupům hynoucích lidí získat věčný život. Opustil nádheru nebes, kde vládne svatost, štěstí a sláva, aby zachránil jednu ztracenou ovci – jeden svět, který upadl do hříchu. Své poslání splní. Stane se smírčí obětí za lidstvo, které se postavilo na stranu vzpoury proti Bohu. Dá jim šanci k novému rozhodnutí. S odhodláním dokončit své poslání, znovu pronesl tato slova: „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“
V tu chvíli Bůh odpověděl na modlitbu svého Syna a posilnil ho, naplnil jej mocí. Ježíšovo utrpení neskončilo, ale jeho sklíčenost a tíseň se rozplynuly. Protivenství neutichlo, ale Kristus se vzchopil a znovu nabral sílu k boji, který ještě neskončil. Ježíš byl klidný a vyrovnaný. Na jeho zkrvavené tváři, se rozhostil nebeský pokoj. Byl rozhodnutý dobojovat svůj dobrý boj až do konce.
Netrvalo dlouho a moc, kterou Ježíš nabyl na modlitbě v Getsemane, se projevila. Kristus vyšel vstříc ozbrojenému davu, který se ho přišel pod vedením Jidáše zmocnit, a zeptal se jich: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Když jim řekl: „Já jsem“, ustoupili dozadu a padli na zem. Jeho moc je srazila k zemi. Ježíš klidně mohl projít jejich středem a odejít, ale dobrovolně se jim vydal.
Ježíš zůstal silný. Obstál při výsleších, mučení i posměchu. Vítězně vybojoval rozhodující bitvu ve válce mezi dobrem a zlem. Obhájil Boží charakter, porazil satana, vydobyl pro lidi možnost záchrany. Když na kříži pronesl svá poslední slova a naposledy vydechl, nastalo zemětřesení, opona v chrámu se roztrhla. Ježíš zůstal silný až do konce.
Myslíte, že my jako jednotlivci potřebujeme posílit? Nebo se vám zdá naše víra dostatečně silná? Jak to vnímáte? Jsme dostatečně silní, abychom obstáli ve zkouškách a v těžkostech? Je naše církev dostatečně silná? Připadá vám, že jsme naplnění Boží mocí a děláme mocné skutky k Boží slávě? Jak byste to zhodnotili? A především - jak nás hodnotí Bůh? Jako silné? Nebo jako slabé?
Nejsme na tom podobně jako učedníci, kteří byli tak slabí, že nemohli ani udržet oči otevřené, když Ježíš bojoval nejdůležitější bitvu v dějinách? Nespíme taky náhodou? Možná se nám může zdát, že je pokoj a nic nehrozí, že malé zdřímnutí není problém, ale realita je jiná. Měli bychom bdít a stát na stráži. Měli bychom čekat, že každou chvíli zazní volání: „Ženich přichází!“ Měli bychom na to být připravení. Jsme? Jsme bdělí nebo nás opustila síla a spíme? Co je o tom napsáno v podobenství o deseti družičkách? Všechny usnuly. I my tedy spíme. Je to tak?
Bůh chce, abychom byli bdělí, silní, abychom otřásli zemí, abychom přispěli k pádu Babylonu, abychom připravili cestu Pánu. Chce, abychom byli nejsilnější církev na této planetě. Odpovídá tomu naše kondice? Možná to vnímám špatně, ale zdá se mi, že neotřásáme zemí, že neboříme Babylon. Alespoň ne v takové míře, jak bychom asi měli. Možná si myslíme, že jsme silní, zapálení, že jsme bohatí, že máme všechno a nic už nepotřebujeme… a přitom nám uniká náš reálny stav. Nevíme, že jsme vlažní, ubozí, politováníhodní, chudí, slepí a nazí (viz Zj 3:17).
Slova, která jsem právě uvedl, charakterizují církev v době konce – Laodiceu. Nezdá se, že by tato slova svědčila o tom, že oplýváme velkou mocí shůry. Podle tohoto Ježíšova hodnocení nejsme zapálení a silní, ale vlažní a docela slabí. Myslíte si, že má Ježíš pravdu? Skutečně Kristovi následovníci ztratili sílu? Co nás oslabuje? A hlavně – jak to udělat, abychom naši ztracenou sílu získali zpět? Jak to udělat, abychom opět mocně svědčili ve prospěch našeho Boha a v jeho síle obstáli ve všech zkouškách?
Když tu hovoříme o velké síle, když tu hovoříme o ztrátě síly a o jejím znovunabytí, napadá vás nějaký biblický příběh, který by měl k tomuto tématu co říci? Napadá vás příběh o nějakém silákovi, který by svou sílu pozbyl a zase získal zpět?
Myslím, že pokud řešíme toto téma, jasnou volbou, kam se obrátit, je příběh o Samsonovi, nejsilnějším člověku, který kdy žil. Odkud získal svou sílu? Proč ji ztratil? A jak ji získal zpět?
O tom, že Samson nebude úplně obyčejným člověkem, svědčily už okolnosti spojené s jeho početím, jak jsou popsané ve 13. kapitole knihy Soudců.
Muž jménem Manóach měl ženu, která byla neplodná a nerodila. Jednoho dne se této ženě ukázal anděl a řekl jí:
Soudců 13:3-5 "Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna. Proto se teď měj na pozoru: nepij víno ani opojný nápoj a nejez nic nečistého. Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec. On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců."
Samozřejmě, že si to žena nenechala pro sebe a řekla o tom svému muži. Ten se modlil k Bohu, aby k nim znovu poslal anděla, který by jim vysvětlil, na co je nutno u zaslíbeného dítěte dbát a co s ním mají dělat. Bůh jeho modlitbu vyslyšel a Boží posel se opět ukázal. Odpověděl Manóachovi:
Soudců 13:13-14 "Ať se žena varuje všeho, o čem jsem jí řekl. Ať neokusí ničeho, co pochází z vinné révy. Nesmí pít víno ani opojný nápoj ani jíst něco nečistého. Ať bedlivě dbá na všechno, co jsem jí přikázal."
Když poté Manóach obětoval Bohu kůzle, stala se podivuhodná věc.
Soudců 13:20 Když totiž vystupoval plamen z oltáře k nebi, vystoupil v plameni z oltáře i Hospodinův posel. Jak to uviděli Manóach a jeho žena, padli tváří k zemi.
Boží slovo se splnilo. Po nějaké době ta žena porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec vyrostl a Hospodin mu žehnal.
Jak řekl anděl jeho matce, Samson byl Boží zasvěcenec. Byl nazírem a byl si toho vědom. Když ho později svými řečmi Delíla dotlačila k tomu, aby jí prozradil, v čem spočívá jeho síla, pověděl jí o svém zasvěcení.
Soudců 16:16-17 Když ho po celé dny obtěžovala svými řečmi a dotírala na něho, že z toho byl až k smrti unaven, otevřel jí své srdce dokořán a řekl jí: "Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk."
Samson byl tedy Božím zasvěcencem, nazírem. Ustanovení o nazírském slibu dal Bůh Mojžíšovi a je zapsáno v Numeri 6:2-8:
Když se muž nebo žena rozhodne složit mimořádný slib nazírský a zasvětí se Hospodinu, ať se vystříhá vína a opojného nápoje. Nebude pít nic kvašeného, víno ani opojný nápoj, nebude pít šťávu z hroznů ani jíst čerstvé nebo sušené hrozny. Po celou dobu svého nazírství neokusí nic z toho, co pochází z vinné révy, od nezralých hroznů až po výhonky. Po celou dobu platnosti slibu svého nazírství si nedá břitvou oholit hlavu. Dokud neskončí doba, po kterou se zasvětil Hospodinu, bude svatý a nechá si na hlavě volně růst vlasy. Po celou dobu svého zasvěcení Hospodinu nesmí přijít do styku se zemřelým. Nesmí se poskvrnit ani tehdy, když mu zemře otec nebo matka, bratr nebo sestra, protože na jeho hlavě je nazírské znamení jeho Boha. Je svatý Hospodinu po celou dobu svého nazírství.
Samson byl nazír. Byl oddělen pro Boha, byl svatý Hospodinu. Když se však podíváme na Samsonův život, zjistíme, že nebral toto své povolání ke svatosti příliš vážně. Některé příběhy z jeho života ukazují na to, že nebral vážně víc věcí, že se s ničím a s nikým moc nepáral. Můžeme vzpomenout třeba na to, jak pochytal tři sta lišek, svázal je po dvou k sobě a připevnil mezi ně pochodeň, kterou zapálil a vypustil lišky do nepožatého obilí Pelištejců, které následně lehlo popelem spolu s vinicemi i olivami. Nebo na to, jak vysadil křídla vrat městské brány s oběma veřejemi, vytrhl je i se závorou, vložil si je na ramena a vynesl je na vrchol hory. Tyto příběhy ukazují, že Samson byl tak trochu impulzivní, zvlášť pokud šlo o vyřizování si účtů s Pelištejci. To by se dalo pochopit. Zásadní problém však byl v tom, že Samson podobně přistupoval i ke svému nazírskému slibu. Ani z něj si nedělal těžkou hlavu.
Jednou z hlavních slabostí siláka Samsona byly ženy. Když jednoho dne potkal krásnou Pelištejku, rozhodl se, že se s ní ožení. Otec s matkou mu bránili: "Což není žádná mezi dcerami tvých bratří a všeho mého lidu, že si jdeš pro ženu mezi pelištejské neobřezance?" Samson však svému otci odpověděl: "Vezmi pro mne tuto, protože to je v mých očích ta pravá!" (Sd 14:3)
Samson se prostě rozhodl, že si svou vyvolenou vezme a tak se s ní i přes varování svých rodičů oženil. Jak je psáno ve 14. a 15. kapitole knihy Soudců, toto manželství nedopadlo zrovna dobře. Později si Samson užíval s nevěstkou, ještě později s další Pelištejkou Delílou. Ženy byly Samsonovou slabostí a zdá se, že ho přitahovaly výhradně pohanky. Samson se rozhodně nedržel zásady „netáhněte jha s nevěřícími“.
Pojďme k dalšímu příběhu ze silákova života. Cestou na námluvy zabil Samson holýma rukama lva, který proti němu vyskočil. Po nějaké době šel na svatbu a procházel poblíž místa, kde se to stalo. Odbočil z cesty, aby se na zabitého lva podíval, a když k němu přišel, zjistil, že ve lví zdechlině je včelstvo a med. Nabral si jej do hrsti a cestou jej jedl. Zašel k otci a matce a dal i jim, aby jedli; ale nepověděl jim, že med vybral ze lví zdechliny. (Sd 14:9)
Samson vzal med z mršiny lva, kterého před nějakou dobou zabil a jedl ho. Co to říká o tom, s jakou pečlivostí zachovával pravidla svého nazírského slibu? Nevypadá to, že by je bral příliš vážně, že? Nejen, že se Samson oženil s pohankou, že si užíval s prostitutkou a následně s další pelištejskou krasavicí, ale dotkl se také mrtvého zvířete, což měl jako nazír výslovně zakázáno, a dokonce z něj vzal med a jedl jej. A to ani nemluvím o tom, že lev je podle Božích ustanovení nečisté zvíře.
Co ještě bylo nazírům zakázáno, kromě dotýkání se mrtvol? Tito Boží zasvěcenci neměli pít víno, neměli dokonce okusit nic, co pochází z vinné révy. Ani hrozny, ani rozinky. Proto si myslím, že pro nazíry bylo dobré vyhýbat se vinicím. Souhlasíte?
Mimochodem, víte, kde Samson zabil toho lva? Bylo to u vinice. Samson šel spolu se svými rodiči na námluvy ke své vyvolené. U timnatských vinic proti němu vyskočil mladý lev a Samson ho holýma rukama zabil. Věděli jeho rodiče, co udělal? Podle 6. verše 14. kapitoly knihy Soudců o tom svému otci ani matce neřekl. To znamená, že v té chvíli s ním jeho rodiče nebyli. Přemýšlejte o tom. Samson cestou do Timnaty opustil své rodiče a ocitl se na vinici. Proč tam asi šel? Co tam asi chtěl dělat? Možná si jen potřeboval odskočit, ale je tu i jiná možnost.
Rozumíte mi? Všechno nasvědčuje tomu, že tu máme muže, který nebere své zasvěcení vážně. Zdá se, že Samson porušil snad všechno, co měl dodržovat. Okusil snad všechno, čemu se měl vyhýbat. Obcoval s pohanskými ženami, dotýkal se mrtvého lva a jedl med, který v mršině našel, pravděpodobně si občas dal nějaké ty hrozny… Co ještě neměl jako nazír dělat? Neměl pít víno a opojný nápoj. Měl se vystříhat alkoholu. Myslíte, že byl věrný alespoň v tomto bodě?
Mám na vás otázku. V 16. kapitole můžeme číst o tom, že poté, co Samson konečně prozradil Delíle tajemství své nadpozemské síly, usnul na jejím klíně. Kolik z vás by se probudilo, kdybyste spali a někdo cizí vešel do vaší ložnice? Někteří by se asi probudili, ale určitě ne všichni. Kdo z vás by se asi neprobudil? Dobře. Dejme tomu, že spíte, někdo cizí přijde do vaší ložnice a vy se neprobudíte. Co když vám ale ten cizí člověk chytne na vlasy? Kdo z vás by se pravděpodobně probudil? A co když vám ty vlasy začne stříhat? Co když vám oholí hlavu? Kolik z vás by klidně spalo dál?
Mám na vás otázku. Jak Samson mohl zaspat to, že do jeho pokoje přišel někdo cizí a oholil mu hlavu? Možná měl tak hluboký spánek, možná byl tak unavený, ale je taky možné, je to jen možnost, že porušil další z nazírských závazků a příčina jeho hlubokého spánku bylo alkoholové opojení. Bylo by to možné? Když vezmeme v úvahu jeho lehkovážný postoj k dalším ustanovením závazným pro nazíry, ta možnost tu podle mého názoru je.
Pokud by to tedy tak bylo, měli bychom tu muže, který porušil snad všechna pravidla pro Boží zasvěcence, což nakonec vedlo k oholení jeho vlasů, kterých se břitva neměla nikdy dotknout. Víte, jak potom Samson s oholenou hlavou dopadl. Hospodin od něj odstoupil a on tak pozbyl svou sílu. Pelištejci se ho zmocnili, vypíchli mu oči a odvlekli ho do Gázy, kde ho spoutali dvojitým bronzovým řetězem. Ve vězení musel mlít. (Sd 16:21)
Samson nesl důsledky svých činů a své lehkomyslnosti. Přišel o svoje vlasy, o Boží blízkost, o svou sílu. Byl oslepen, ztratil svou svobodu. Stal se otrokem nepřítele.
Vzpomenete si, proč jsme se vlastně začali zabývat Samsonovým příběhem? Řešili jsme otázku naší síly. Řešili jsme, že jako jednotlivci i jako církev možná nemáme tak velkou sílu, že možná neoplýváme tak velkou mocí shůry, jak bychom mohli a měli. Bavili jsme se o tom, že pokud jsme o tuto sílu přišli, bylo by dobré získat ji zpět.
Boží církev má být nejsilnější církví na světě. V určitém smyslu nás Bůh povolal, abychom byli nazíry, abychom byli jeho zasvěcenci, jeho zvláštním a odděleným lidem. Povolal nás, abychom byli svatí Hospodinu. Jsou tu určité styčné body mezi pravidly, které měli dodržovat nazíři a tím, k čemu Bible vyzývá nás. Bylo by proto moudré, vzít si poučení ze Samsonova života a vyvarovat se toho, s čím měl problém a co nakonec vedlo ke ztrátě jeho vlasů, ke ztrátě jeho síly, ke ztrátě jeho zraku, ke ztrátě jeho svobody. Nechceme přece, aby se nám stalo něco podobného.
Nemáme se sytit nečistými věcmi, což platí jak po tělesné stránce, tak po té duchovní. Když své tělo budeme krmit nečistým jídlem, hrozí, že se to negativně odrazí na našem zdraví. Když budeme nečistými věcmi krmit svou mysl, může se to negativně odrazit na našem duchovním zdraví. Máme se vyhýbat vínu - a opět nemám na mysli jen to alkoholické, ale především to duchovní. Máme se vyhýbat „ženám“, neboli padlým církvím, rozhodně se máme vyvarovat toho, abychom s nimi smilnili. Víte přece, že ve Zjevení je psáno o veliké nevěstce, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země (viz Zj 17:1-2). Kdo se s touto nevěstkou zaplete, kdo se bude opíjet vínem jejího smilství, ztratí svou sílu, ztratí svou svobodu, ztratí svůj duchovní zrak, svou schopnost rozpoznat dobré od zlého. A pokud ve smilstvu s touto nevěstkou setrvá, ztratí i život. Ztratí věčný život.
Je tu ještě jedna podobnost mezi Kristovými následovníky a nazíry. Podobně, jako nazíři neměli přijít do styku s mrtvým, ani my se nemáme s duchovně mrtvými příliš bratříčkovat. Samozřejmě, že máme milovat své bližní, i když jsou mrtví pro své hříchy, samozřejmě, že jim máme vydávat svědectví o milujícím Bohu, který jim chce dát spasení, který jim chce dát život. Jak je psáno v listu Efezským 2:1-5 - vždyť i my jsme byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jsme dříve žili podle běhu tohoto světa, když jsme podléhali touhám svého těla, když jsme se dali vést sobeckými zájmy a tak jsme propadli Božímu soudu stejně jako ostatní. Úžasná zpráva, kterou máme šířit dál, však je, že když jsme byli mrtví pro své hříchy, Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem. Milostí jsme spaseni!
Svým duchovně mrtvým bližním tedy máme svědčit o milujícím Bohu a ukazovat jim Boží lásku, ukazovat jim na Krista, který jim může odpustit jejich hříchy a dát jim věčný život. Zároveň však platí varování, abychom se nedali zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími, platí výzva, abychom vyšli z jejich středu, oddělili se a ničeho nečistého se nedotýkali (viz 2Kor 6:14-18).
Bereme vážně svoje nazírství nebo k němu přistupujeme lehkomyslně jako Samson? Bereme vážně to, že máme být odděleným Božím lidem, že máme být svatí Hospodinu, nebo se s klidem rochníme v ohavnostech hříchu a opíjíme se vínem smilství, které nám nabízí tento svět? Nebo je všechno v pořádku? Jak jsme na tom? Slouží nám ještě zrak dostatečně na to, abychom dokázali rozlišit dobré od zlého? Čerpáme svou sílu u Boha? Neztratili jsme svou draze zaplacenou svobodu kvůli závislosti na hříchu? Jaký je náš duchovní stav? Jsme přesvědčení o tom, že jsme silní, zapálení, bohatí, že máme všechno a nic už nepotřebujeme? Co když jsme ale vlažní, ubozí, politováníhodní, chudí, slepí a nazí?
Pokud jsme v určitém smyslu nazíry, Božími zasvěcenci, znamená to, že máme také dlouhé vlasy, kterými se nazíři vyznačovali? Opět to myslím duchovně. Co Samsonovy dlouhé vlasy představovaly? Čeho byly symbolem? Byly symbolem jeho síly, která pocházela od Hospodina. Byly symbolem toho, že Bůh je s ním. Můžeme číst o tom, že když o vlasy přišel, Hospodin od něj odstoupil a on ztratil svou sílu. Jsou tedy naše duchovní vlasy dlouhé? Skládáme svou naději v Bohu, čerpáme od něj svou sílu? Víte, co je napsáno vlistu Filipským 4:13? Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Držíme se toho? Držíme se Krista? V něm, ve spojení s ním, je naše síla.
Co se dá dělat s tím, když vnímáme, že jsme svou sílu ztratili? Jak získal Samson svou sílu zpět? Samson se modlil, volal k Bohu, aby se na něj rozpomenul a vrátil mu sílu, aby se mohl pomstít na Pelištejcích za svoje vypíchnuté oči. Bůh jeho modlitbu vyslyšel a dal mu dostatek síly k tomu, aby zbořil nosné sloupy domu, ve kterém se shromáždila pelištejská knížata, aby přinesla oběť svému bohu Dágonovi a oddala se radovánkám. Dům se zřítil a v jeho troskách zahynuli všichni Pelištejci a také Samson.
Tento příběh potvrzuje, že zdrojem Samsonovy síly byl Bůh. Není to nic překvapivého, protože o Boží moci a síle můžeme číst v celé Bibli. Dokážeme si představit, jak mocný je Bůh, který svým slovem stvořil celý vesmír? To, že Bůh je naší silou, že Ježíš je naší silou, můžeme doložit spoustou biblických veršů. Uvedu jen několik příkladů:
Žalm 29:11 Hospodin dává svému lidu sílu.
Izajáš 40:29 B21 On dává sílu znaveným a vysílené umí posílit.
Lukáš 9:1 Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci.
Efezským 6:10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
Filipským 4:13 Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Je zřejmé, že zdrojem naší síly je Bůh, respektive Ježíš Kristus. V Bibli jsou však i další verše, které mohou být k tématu tohoto kázání přínosné. Opět jich několik uvedu:
Přísloví 24:5 Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.
Lukáš 21:36 Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.
Skutky 1:8 Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky…
1. Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.
2. Timoteovi 2:1 A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše.
Moudrost a poznání upevňují naši sílu. O sílu můžeme podobně jako Samson prosit na modlitbě, můžeme prosit o sílu Ducha svatého. Svou sílu v našich životech může projevovat Boží slovo, sílu můžeme čerpat z milosti Ježíše Krista.
Podívejme se ale na něco zvláštního. Vzpomínáte, čím jsem začínal toto kázání? Nemluvil jsem jen o Samsonovi. Jak se Ježíš dokázal vypořádat s událostmi v Getsemane? Jak zvládl projít celým procesem až po ukřižování? Jak vydržel mučení, posměch a kříž? Kde k tomu vzal sílu? Určitě v tom hrála důležitou roli jeho modlitba v Getsemane, ale je tu ještě jedna zvláštní, specifická věc. Ježíš měl sílu tím vším projít pro radost, která byla před ním. Není to zvláštní? Radost, která byla před ním, mu dala sílu k tomu, aby podstoupil kříž. Je o tom psáno v listu Židům 12:2 (B21) :
Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu.
Podle tohoto verše to byla radost, která Ježíši dodala sílu v kritické situaci. Je možné, aby radost v Pánu byla naší silou? Můžeme naši sílu čerpat z radování se v Bohu? Faktem je, že nás Bible k radosti opakovaně a naléhavě vyzývá:
Matouš 5:12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.
Lukáš 10:20 …radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.
Filipským 3:1 A tak, bratří moji, radujte se v Pánu.
Filipským 4:4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
Žalm 32:11 Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!
1. Tesalonickým 5:16 Stále se radujte.
Naše radost v Pánu může být naší silou. Bez radosti v Pánu jsme slabí, pokud se radujeme v Pánu, jsme silní. Problém však nastane, když se podobně jako Samson budeme radovat v nesprávných věcech, když si budeme libovat v hříchu. Když se Samson neradoval v Bohu, ale místo toho své potěšení hledal u Delíly, důsledky pro něj byly hrozné. Když nacházel radost v naplňování tužeb svého těla a svého srdce, nevedlo to k ničemu dobrému.
Radujeme se my ve správných věcech? Radujeme se v Bohu nebo si libujeme v radovánkách nabízených tímto světem? Pokud svou radost spojíme se slastmi a rozkošemi, které nabízí tento svět, postupně ztratíme svou sílu. Respektive, pokud jsme svou radost spojili se slastmi a rozkošemi, které nabízí tento svět, není divu, že jsme svou sílu ztratili. Není divu, že se podobáme Samsonovi s oholenou hlavou, že jsme ubozí, politováníhodní, duchovně slepí, vlažní. Není divu, že postupně ztrácíme svou identitu, že ztrácíme své vlasy. Podobně jako u Samsona, naše slabost pochází z lásky k hříchu, která je zákonitě spojena s ochladnutím naší lásky k Bohu.
Jak jsme na tom? Nejsme nerozumní, neposlušní, zbloudilí? Nejsme otroky všelijakých vášní a rozkoší? Nedusí starosti, majetek a slasti světa Boží slovo v našich životech, takže nepřináší úrodu? Nemáme raději požitky a rozkoše tohoto světa než Boha? Možná ne, ale nehrozí, že se k tomuto stavu dopracujeme? Je naše srdce cele při Bohu? Radujeme se v Pánu nebo svou radost hledáme jinde?
Bůh nás volá k tomu, abychom obnovili svůj nazírský slib a stali se opět Božími zasvěcenci, jeho svatým lidem, královským kněžstvem. Chce, abychom mu skutečně náleželi a on nás mohl přijmout za svoje děti. Chce, abychom se mohli stát dědici jeho zaslíbení. Podobně jako Ježíš, podobně jako oslepený Samson, je třeba, abychom k Bohu volali na modlitbě, abychom od něj čerpali sílu. Je třeba, abychom čerpali sílu z jeho slova. Je třeba, abychom se v něm radovali, abychom se těšili ze společenství s ním, aby čas strávený s ním byl pro nás radostí.
Na konci 58. kapitoly Izajáše je psáno o tom, že můžeme prožívat rozkoš v Hospodinu, když se naučíme radovat se ze zvláštního požehnaného času, který s ním můžeme každý týden trávit. Ale radovat se v Bohu nemusíme pouze v sobotu. Náš Bůh chce, abychom se těšili z jeho přítomnosti každý den. To bude možné, když ho budeme opravdově milovat. Když ho budeme milovat z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly. Tak můžeme získat zpět naši radost, tak se může naše síla obnovovat. Tak naše duchovní vlasy dorostou, tak budeme opět svatí Hospodinu.
1 Korintským 16:13 Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!
Matouš 5:12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.
Filipským 4:4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
Amen.
Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)
odkaz na zdroj: 
