Jan Hus a Jeroným Pražský

Výňatek s knihy VELKÝ SPOR VĚKŮ

 Evangelium se do Čech dostalo již v devátém století. Bible byla přeložena do jazyka lidu a v tomto jazyce se konaly také bohoslužby. Nakolik však rostla moc papežů, bylo Boží slovo zatemňováno. Řehoř VII., který si předsevzal, že pokoří pýchu králů, se stejně usilovně snažil porobit si lid, a proto vydal bulu, v níž zakazoval konání bohoslužeb v českém jazyce. Papež prohlásil, že „Všemohoucímu se líbí, aby bohoslužby byly konány v nějakém neznámém jazyku. Mnohé zlo a kacířství povstalo z toho, že se toto pravidlo nedodržovalo.“ (Wylie, sv. 3, kap. 1) Tím Řím nařizoval, aby světlo Božího slova bylo uhašeno a lid aby byl uzamčen v temnotě. Bůh však poskytnul jiné prostředky, aby zachoval Boží lid. Do Čech přišlo několik valdenských a albigenských, které pronásledování vyhnalo z jejich domovů ve Francii a Itálii. Ačkoli se neodvažovali učit veřejně, působili tajně. Tak se po staletí uchovávala pravá víra. Již před Husem povstávali v Čechách muži, kteří veřejně odsuzovali zkaženost církve a úpadek lidu. Jejich působení vzbudilo velkou pozornost. Vyvolalo však také strach církevních hodnostářů, a tak začalo pronásledování učedníků evangelia. GC 98 Byli nuceni konat bohoslužby po lesích a horách. Byli pronásledováni vojáky a někteří také zabiti. Po nějaké době vyšlo nařízení, aby byli upáleni všichni, kdo se odchýlí od římské bohoslužby. Křesťané obětovali své životy s nadějí, že jejich věc zvítězí. Jeden z těch, kdo „učili, že spásu lze najít jen ve víře v ukřižovaného Spasitele“, když umíral, prohlásil: „Zběsilost nepřátel pravdy nyní nad námi vítězí, avšak nebude tomu tak vždycky. Z obecného lidu povstane bez meče a bez moci člověk, nad nímž nebudou moci zvítězit.“ (Wylie, sv. 3, kap. 1) Lutherova doba byla ještě otázkou daleké budoucnosti. Vyrůstal však někdo jiný, jehož svědectví proti Římu mělo pohnout národy. Jan Hus byl prostého původu. Záhy mu zemřel otec. Jeho zbožná matka považovala vzdělání a bohabojnost za nejcennější bohatství. Snažila se zajistit pro svého syna právě toto dědictví. Hus navštěvoval venkovskou školu a pak odešel do Prahy na univerzitu, kde byl přijat jako stipendista. Na cestě do Prahy ho doprovázela jeho matka. Jako chudá vdova nemohla svému synu dát žádné hmotné dary, když se však blížili k Praze, poklekla vedle mládence, který neměl otce, a vyprošovala pro něj požehnání od Otce na nebesích. Zřejmě si málo uvědomovala, jak Bůh její modlitbu vyslyší. Na univerzitě na sebe Hus brzy upozornil neúnavnou pílí a rychlým pokrokem. Jeho bezúhonný život a laskavé, přívětivé chování mu získaly všeobecnou vážnost. Byl upřímným členem římské církve a opravdově hledal duchovní požehnání, které církev slibovala. O výročních svátcích chodil ke zpovědi, zaplatil posledních pár mincí ze svého chudého měšce, účastnil se procesí, aby získal slibované odpustky. Když dokončil univerzitní studia, stal se knězem. Rychle postupoval a záhy se dostal ke královskému dvoru. GC 99 Stal se také profesorem a později rektorem univerzity, na níž získal vzdělání. Během několika málo let se skromný stipendista stal pýchou své země a jeho jméno bylo známo po celé Evropě. Hus však zahájil dílo reformace na jiném poli. Několik let po svém vysvěcení na kněze se stal kazatelem v Betlémské kapli v Praze. Zakladatel této kaple pokládal za velmi důležité, aby Boží slovo bylo kázáno v jazyce lidu. Přestože se Řím proti tomu stavěl, v Čechách taková kázání nikdy úplně nevymizela. Velká neznalost Bible však způsobila, že se mezi lidmi všech stavů rozšířily nejhorší neřesti. Hus tyto zlořády neúnavně káral a přitom se dovolával Božího slova, aby prosadil zásady pravdy a čistoty, které hlásal. Pražský rodák Jeroným, který se později stal blízkým Husovým spolupracovníkem, přivezl s sebou z Anglie Viklefovy spisy. Anglická královna, která přijala Viklefovo učení, byla českou princeznou a jejím přičiněním se rozšířil vliv anglického reformátora v její rodné zemi. Hus si se zájmem přečetl Viklefovy spisy. Uvěřil, že jejich pisatel je upřímným křesťanem a reformy prosazované Viklefem se mu líbily. Aniž si to uvědomil, nastoupil cestu, která ho zavedla daleko od Říma. Přibližně ve stejné době přicestovali do Prahy dva cizinci z Anglie, učenci, kteří přijali pravdu a přišli ji šířit v této vzdálené zemi. Zahájili své působení veřejným útokem na papežovu autoritu, ale úřady je brzy umlčely. Protože se nechtěli vzdát svého záměru, museli používat jiné metody. Byli právě tak dobří malíři jako kazatelé a svou dovednost začali využívat. Na veřejném místě namalovali dva obrazy. GC 100 Jeden představoval Ježíše Krista, jak vjíždí do Jeruzaléma, „tichý, a sedě na oslici“ (Mt 21,5), provázený svými chudě oděnými a bosými učedníky. Druhý obraz znázorňoval papežský průvod - papeže, oblečeného do drahého roucha, s trojnásobnou korunou, sedícího na nádherně ozdobeném koni, před ním trubači a za ním kardinálové a preláti v nádherných oděvech. Bylo to kázání, které upoutalo pozornost příslušníků všech stavů. Obrazy si přicházely prohlédnout velké zástupy lidí. Nikdo nemohl přehlédnout jejich morální poselství. Na mnohé hluboce zapůsobil rozdíl mezi tichostí a pokorou Ježíše Krista a pýchou a zpupností papeže, který se vydával za Kristova služebníka. V Praze došlo k velkým nepokojům a cizinci po krátké době poznali, že je nutné, aby v zájmu vlastní bezpečnosti město opustili. Pražané však nezapomněli na naučení, které jim přinesli. Obrazy hluboce zapůsobily také na Husa a přivedly ho k hlubšímu studiu Bible a Viklefových spisů. Ačkoli ještě nebyl připraven přijmout všechny reformy prosazované Viklefem, poznával jasněji pravou povahu papežství a s ještě větší horlivostí káral pýchu, ctižádost a zkaženost kněžské vrchnosti. Z Čech se světlo šířilo do Německa. Nepokoje na univerzitě v Praze způsobily, že z Prahy odešly stovky německých studentů. Mnozí z nich se poprvé seznámili s Biblí pod vlivem Jana Husa a po svém návratu šířili evangelium ve své vlasti. Zprávy o událostech v Praze došly také do Říma a Hus byl zanedlouho vyzván, aby se dostavil před papeže. Uposlechnout pozvání znamenalo vydat se jisté smrti. Český král a královna, univerzita, šlechta a správní úředníci poslali papeži společnou žádost, aby Hus směl zůstat v Praze a zodpovídat se prostřednictvím zástupce. Papež žádosti nevyhověl, nařídil, aby Hus byl souzen a odsouzen a pak vyhlásil nad celou Prahou klatbu. GC 101 V oněch dobách vyvolal podobný rozsudek všeobecné zděšení. Obřady, kterými byla klatba provázena, měly vyvolat hrůzu a strach mezi lidmi. Lid považoval papeže za zástupce samého Boha, který drží v ruce klíče nebe a pekla a má moc udílet časné i duchovní tresty. Lidé věřili, že zemřelí ze země postižené papežskou klatbou nemohou vejít do věčné blaženosti, protože nebeské brány jsou pro ně uzavřené, dokud se papeži nezlíbí klatbu sejmout. Na znamení této strašné pohromy papež zakázal provádět všechny náboženské obřady. Kostely byly uzavřeny. Svatební obřady se konaly před kostely. Mrtví, kterým byl 50 odepřen pohřeb do svěcené země, byli pochováváni bez pohřebních obřadů v příkopech nebo na polích. Takovými opatřeními, která působila na lidskou představivost, se Řím pokoušel ovládnout svědomí lidí. V celé Praze nastalo vření. Mnoho lidí odsuzovalo Husa, že je příčinou všeho neštěstí, a žádalo, aby byl vydán Římu k potrestání. Aby utišil bouři, odešel Hus na čas z Prahy a uchýlil se do své rodné vsi. V listě přátelům, které zanechal v Praze, napsal: „Uprchl jsem z naučení Kristova, abych nebyl nepřátelům příležitostí věčného zatracení, spravedlivým také příčinou utrpení a strasti; rovněž aby pošetilí díla Božího nestavili. Že bych však od pravdy utíkal, doufám v Boha, že v téže pravdě zemříti mi dá. (Husův list Pražanům z prosince 1412) Hus ve své činnosti však neustal. Procházel krajem a kázal zvědavým zástupům. Opatření, k nimž papež sáhl, aby kázání evangelia zastavil, způsobila, že se ještě více šířilo. „Neboť nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ (2 K 13,8) GC 102 „Zdálo se, jakoby se v Husově mysli v tomto období jeho života odehrával bolestný zápas. Ačkoli se ho církev snažila zastrašit svým hromobitím, Hus nepopíral její autoritu. Římskou církev stále považoval za Kristovu nevěstu a papeže za představitele a zástupce Boha. Hus varoval před zneužíváním moci, nikoli před vlastním principem. To vyvolalo hrozný rozpor mezi přesvědčením, k němuž dospěl úvahou, a požadavky svého svědomí. Jestliže je církevní moc spravedlivá a neomylná, a tomu věřil, jak je možné, že se cítí nucen ji neuposlechnout? Poznal, že uposlechnutí by byl hřích. Proč však by poslušnost neomylné církve měla vést k takovému rozporu? To byl problém, který neuměl vyřešit, to byly pochybnosti, které ho mučily dnem i nocí. Nejvíce se mohl k řešení přiblížit, když uvažoval, že znovu nastala situace podobná tomu, co se odehrálo již v době Spasitele. Kněží se stali bezbožnými a zneužívali svou zákonnou moc k nezákonným cílům. Proto přijal pro řešení svého problému zásadu, a v kázáních ji také nabízel jiným lidem, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem. Jinými slovy, že Bůh, který promlouvá v Bibli, a nikoli církev, promlouvající prostřednictvím kněžstva, je jediným neomylným vůdcem.“ (Wylie, sv. 3, kap. 2) Když se po nějaké době situace v Praze uklidnila, vrátil se Hus do své Betlémské kaple, aby kázal Boží slovo dál s ještě větší horlivostí a odvahou. Jeho nepřátelé stále působili a byli silní, ale královna a řada šlechticů a značná část lidu stála na jeho straně. Když porovnávali jeho čisté a povznášející učení a jeho svatý život s dogmaty, jež hlásali představitelé římské církve, a s hrabivostí a prostopášností jejich života, pokládali si mnozí za čest, že jsou jeho přívrženci. Do té doby byl Hus ve svém díle osamocen. Nyní se však k němu a k jeho reformnímu úsilí přidal Jeroným, který za svého pobytu v Anglii přijal Viklefovo učení. Od té chvíle spojili tito dva muži své životy a ani smrt je nerozdělila. GC 103 Jeroným měl výjimečně bystrého ducha, byl výřečný a učený - měl vlohy, které lidé obdivují. Hus však vykazoval ve větší míře vlastnosti, které tvoří velikost charakteru. Jeho uvážlivá soudnost brzdila impulsivnost Jeronýma, který Husa s pravou pokorou respektoval a podřizoval se jeho radám. Jejich společnou prací se reforma šířila rychleji. Bůh dopřál, aby mysl jeho vyvolených nástrojů osvítilo velké světlo a odhalilo jim mnohé z bludů Říma. Nedostali však všechno světlo, které mělo být světu dáno. Prostřednictvím svých služebníků, Bůh vyváděl lidstvo z temnoty římské církve. Stálo jim však v cestě mnoho velkých překážek a Bůh je vedl krok za krokem tak, aby je byli schopni překonat. Nebyli připraveni přijmout celé světlo najednou. Kdyby se jim ho Jeroným (1365-1416) 51 dostalo, nutně by se od světla odvrátili jako lidé, kteří dlouho žili ve tmě a najednou pohlédli do plného jasu poledního slunce. Proto Bůh odhaloval iniciátorům reformace světlo poznenáhlu tak, jak je lidé mohli přijmout. V následujících staletích měli přijít další věrní pracovníci, aby vedli lid dále vpřed po cestě reformy. Rozkol v církvi pokračoval dále. O moc soupeřili nyní tři papežové a jejich soupeření vneslo do křesťanstva zmatek a zločinnost. Nezůstali jen u vynášení klateb, sáhli také po světských zbraních. Každý z nich se snažil nakoupit zbraně a získat pro sebe vojáky. K tomu ovšem potřebovali peníze. Aby si je opatřili, prodávali různé výhody, úřady a církevní požehnání. (Viz Dodatky) Také kněží napodobovali své nadřízené. Aby pokořili své odpůrce a posílili svou vlastní moc, uchylovali se ke svatokupectví a násilí. S odvahou, která každým dnem rostla, káral Hus ohavnosti tolerované ve jménu náboženství. Veřejně obviňoval vedoucí římské církve, že jsou příčinou hrozného stavu, který zachvátil křesťanstvo. GC 104 Znovu se zdálo, že Praha je na pokraji krvavého sporu. Jako v dávných dobách byl Boží služebník obviněn: „Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?“ (1 Kr 18,17) Na město byla znovu uvalena klatba a Hus opět odešel do svého rodiště. Svědectví, jež tak věrně šířil ze své milované Betlémské kaple, bylo umlčeno. Nyní promluví z vyšší kazatelny, a to k celému křesťanstvu, dříve než položí svůj život jako svědek za pravdu. K nápravě zla, které ničilo Evropu, byl svolán do Kostnice všeobecný církevní sněm. Sněm svolal na přání císaře Zikmunda jeden ze tří soupeřících papežů, Jan XXIII. Žádost o svolání sněmu nebyla papeži Janu příliš po chuti, protože jeho povaha a činnost sotva mohly snést prověřování, i kdyby je vedli preláti s tak uvolněnou mravností, jakými církevní hodnostáři tehdy byli. Neodvážil se však postavit proti vůli Zikmunda. (Viz Dodatky) Hlavními cíli, kterých měl sněm dosáhnout, bylo odstranění rozkolu v církvi a vymýcení kacířství. Proto byli před sněm předvoláni oba antipapežové i hlavní šiřitel nových názorů Jan Hus. Antipapežové z obav o vlastní bezpečnost nepřišli osobně, dali se zastoupit svými vyslanci. Papež Jan byl sice navenek svolavatelem sněmu, přišel však na zasedání s velkou nedůvěrou, podezíral císaře, že má v úmyslu ho sesadit. Obával se, že bude brán k odpovědnosti za neřesti, jimiž zneuctil papežskou korunu, a za zločiny, které spáchal, aby ji získal. Přesto však přijel do Kostnice s velkou okázalostí, doprovázen nejvyššími církevními hodnostáři a průvodem dvořanů. Všechno duchovenstvo i hodnostáři města s obrovským zástupem měšťanů přišli, aby ho uvítali. Nad hlavou mu nesli zlatý baldachýn čtyři přední konšelé. Před ním nesli hostii. Bohatá roucha kardinálů a šlechticů nabízela velkolepou podívanou. Mezitím se ke Kostnici blížil další poutník. Hus si byl vědom nebezpečí, které mu hrozilo. GC 105 Rozloučil se se svými přáteli, jakoby je už nikdy neměl spatřit, a vydal se na cestu s pocitem, že ho vede na hranici. Přestože dostal od českého krále a císaře Zikmunda listy zaručující jeho ochranu a bezpečí, učinil všechna nutná opatření, protože svou smrt považoval za velmi pravděpodobnou. V dopisu, který poslal svým přátelům v Praze, napsal: „Moji bratři, … vypravil jsem se na cestu ... mezi velmi veliké a velmi mnohé nepřátele. ... Věřím svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že skrze své zaslíbení a skrze vaši věrnou modlitbu 52 dá mi moudrost a statečnost Ducha Svatého, abych setrval, a oni aby nemohli mne na křivou stranu uchýliti; ač mi dá pokušení, hanění, vězení neb smrt trpěti, jakož jest sám trpěl, a své nejmilejší sluhy v též poddal, a nám dal příklad, abychom pro něho a pro své spasení trpěli. On Bůh, a my jeho stvoření, on Pán a my sluhové, on všeho světa král a my lidičkové nestateční, on bez hříchu a my hříšní... On také trpěl i proč bychom my netrpěli? Vždyť naše utrpení v milosti jest naše vyčištění od hříchů... Protož, milí bratři a milé sestry, modlete se snažně, ať mi ráčí dáti setrvání, a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A jestli k jeho chvále a k vašemu prospěchu má smrt, ať mi ji ráčí dáti beze strachu zlého podstoupiti. Pak-li jest k našemu lepšímu, aby mě vám ráčil navrátiti... abychom ještě spolu v jeho zákoně se poučili, a antikristových sítí něco porušili, a budoucím bratřím po sobě dobrý příklad zůstavili. Již snad v Praze více mě před smrtí neuzříte; pak-li mocný Bůh mě vám ráčí vrátiti, tím se veseleji uzříme; a ovšem když v radosti nebeské spolu se shledáme. (Husův list českým přátelům z 10. října 1414) V jiném dopisu knězi, který se stal učedníkem evangelia, mluví Hus s hlubokou pokorou o svých vlastních chybách, vyznává, že „s potěšením nosil pěkné šaty a že marnil čas zbytečnými zábavami.“ GC 106 A pak přidává tyto důtklivé rady: „Čest Boží, spása duší a práce ať tebou vládnou, ne majetek prasat neb polností. Měj se na pozoru, abys nevzdělával více příbytek než duši svou; hleď, abys byl vzdělavatelem stánku duchovního, jsa nakloněn k chudým a ponížen, a abys neprojídal statky v hodech. Bojím se také, nenapravíš-li života svého, upouštěje od krásných šatů a nadbytečných věcí, že těžce budeš pokárán od Pána, jakož i já nešťastný budu pokárán. ... Proto žes mé mluvení a hlásání veřejné od mládí svého znamenitě poznal, není mi třeba ti více psáti. Ale prosím tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mne nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou´s na mně spatřil. Na obálce listu připsal: „Prosím tě, abys tohoto listu neotvíral, leč dostaneš-li zprávu o tom, že jsem mrtev. (Husův list Mistru Martínkovi z 10. října 1414) Cestou Hus všude sledoval známky toho, jak se jeho učení šíří a jak jeho věc lidé příznivě přijímají. Sbíhaly se zástupy lidí, aby ho spatřily a v některých městech ho ulicemi provázeli úředníci města. Po příchodu do Kostnice byl Hus naprosto svobodný. K císařovu dopisu přidal papež svůj osobní ochranný list. Avšak tato slavnostní a opakovaná prohlášení byla porušena a reformátor byl v krátké době na příkaz papeže a kardinálů zatčen a zavřen do hrozného vězení. Později byl převezen na hrad na druhém břehu Rýna a tam uvězněn. Papež svou věrolomností mnoho nezískal, zanedlouho byl sám vězněn ve stejném vězení. (Bonnechose, sv. 1, str. 247) Zodpovídal se totiž před koncilem z toho, že se vedle vraždy, svatokupectví a cizoložstva dopustil nejodpornějších zločinů, „hříchů, které se nesluší ani jmenovat.“ To prohlásil sám koncil a papeže nakonec zbavil tiáry a vsadil do žaláře. Koncil také sesadil antipapeže a zvolil papeže nového. (Viz Dodatky) GC 107 Ačkoli se papež dopouštěl větších zločinů, než z jakých kdy Hus obviňoval kněžstvo a kvůli nimž požadoval nápravu, přesto týž koncil, který později papeže sesadil, udělal všechno proto, aby reformátora zničil. Husovo uvěznění vyvolalo v Čechách velký hněv. Mocní šlechtici zaslali koncilu protest proti takovému postupu. Císař nelibě nesl, že jeho záruky byly porušeny, a vyslovil nesouhlas s opatřeními proti Husovi. Avšak nepřátelé reformátora byli plní zloby a umínění. Dovolávali se císařova zájmu o církev, snažili se vyvolat jeho předsudky a strach. Předložili dlouhý seznam argumentů, aby dokázali, že „není potřeba dodržovat přísahu danou kacířům, nebo osobám, podezřelým 53 z kacířství, i když dostali záruky bezpečnosti od císařů a králů. (Jacques Lenfant: Dějiny kostnického koncilu, sv. 1, str. 516) Takto zvítězili. Oslaben nemocí a vězněním - vlhké a zatuchlé prostředí žaláře mu přivodilo zimnici, které málem podlehl - byl Hus konečně předveden před koncil. V řetězech stál před císařem, který se svou ctí zavázal, že ho ochrání. Během dlouhého procesu zastával Hus pevně pravdu a před shromážděnými církevními a světskými hodnostáři přednesl vážný a rozhodný nesouhlas se zkažeností kněžské vrchnosti. Když mu dali na vybranou, zda odvolá své učení nebo podstoupí smrt, zvolil úděl mučedníka. Boží milost mu byla oporou. Během týdnů utrpení, než byl nad ním vynesen konečný rozsudek, plnil jeho duši nebeský pokoj. „Psal jsem list tento vám,“ napsal přátelům, „v žaláři v okovech, čekaje nazítří na smrt odsouzení. ... Kterak se mnou Pán Bůh milostivě činil a se mnou jest v divných pokušeních, poznáte, až se u Boha v radosti z jeho milosti setkáme. (List Husův veškerému národu českému z 10. června 1415) GC 108 V příšeří svého žaláře předvídal Hus vítězství pravé víry. V duchu se vracel do Betlémské kaple v Praze, kde dříve kázal evangelium, a ve snu uviděl papeže a jeho biskupy, jak ničí obrazy Krista, které namaloval na stěny kaple. „Vidění ho zarmoutilo; na druhý den však viděl ve snu mnoho malířů, kteří znovu malovali tyto obrazy ještě krásnější a početnější. Když dokončili své dílo, volali malíři obklopeni nesmírným zástupem: Ať přijdou biskupové a kněží, a zkusí je zničit! Když popisoval svůj sen, Hus napsal: „Doufám, že Kristův život, který slovem jeho v Betlémě malován byl ode mne v lidských srdcích, který zničiti chtěli, ... malován bude od četnějších kazatelů lepších než já. (D‘Aubigné, díl 1, kap. 6) Pak byl Hus předveden před koncil naposledy. Bylo to velké a skvělé shromáždění - císař, říšská knížata, vyslanci králů, kardinálové, biskupové a velký zástup lidí, kteří se přišli podívat na to, co se bude dít. Ze všech končin křesťanského světa se shromáždili svědkové této první velké oběti v dlouhém zápase, kterým měla být vybojována svoboda svědomí. Když byl naposledy vyzván, aby se rozhodl, Hus prohlásil, že odmítá odvolat. Upřel pronikavý pohled na panovníka, který tak hanebně porušil své slovo, a prohlásil: „Rozhodl jsem se z vlastní svobodné vůle přijít před tento koncil s ochranným průvodním listem zde přítomného císaře.“ (Bonnechose, sv. 2, str. 84) Zikmund ve tváři zrudnul, když se zraky celého shromáždění obrátily na něj. Jakmile byl vynesen rozsudek, začal obřad, kterým byl Hus zbaven kněžství. Biskupové oblékli vězně do kněžského roucha. Když ho měl Hus na sobě, prohlásil: „Náš Pán Ježíš Kristus byl oblečen do bílého roucha na posměch, když ho dal Herodes předvést před Piláta.“ (Bonnechose, sv. 2, str. 86) GC 109 Když pak byl znovu vyzván, aby odvolal, obrátil se k lidu a odpověděl: „S jakou tváří bych hleděl na nebesa? Jak bych mohl pohledět do tváře těm mnoha lidem, kterým jsem kázal čisté evangelium? Ne, cením si jejich spásy více než tohoto ubohého těla, určeného nyní k smrti. Kus po kuse z něho svlékali kněžský oděv, přičemž každý biskup pronesl kletbu, když prováděl svou část obřadu. Nakonec mu na hlavu nasadili čepici z papíru ve tvaru špičaté biskupské mitry, pomalovanou odpornými obrazy ďáblů a s nápisem ‚Arcikacíř‘ na přední straně. „S největší radostí,“ prohlásil Hus, „ponesu tuto korunu hanby pro tebe, Pane Ježíši, jenž jsi pro mne nesl korunu trnovou.“ Když byl takto vystrojen, preláti vyhlásili: „Nyní poroučíme tvou duši ďáblu.“ „A já,“ odpověděl Jan Hus a pozdvihl zrak k nebi, „poroučím svého ducha do tvých rukou, 54 Pane Ježíši, neboť jsi mne vykoupil.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7) Pak byl odevzdán světským úřadům a veden na místo popravy. Za ním kráčel obrovský zástup, stovky ozbrojenců, kněží a biskupové ve svých drahocenných hávech a občané Kostnice. Když byl přivázán ke kůlu a když bylo všechno připraveno k zapálení hranice, ještě jednou mučedníka vyzývali, aby se zachránil tím, že odvolá své bludy. „Jaké bludy,“ ohradil se Hus, „mám odvolat? Nejsem si vědom žádného bludu. Volám Boha za svědka, že všechno, co jsem psal a kázal, sledovalo záchranu duší před hříchem a zatracením. A proto s největší radostí chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal, stvrditi svou krví.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7) Když vzplály kolem něho plameny, začal zpívat: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“ a zpíval, dokud jeho hlas nebyl umlčen navždy. I jeho nepřátelé byli překvapeni jeho hrdinským chováním. Jeden z horlivých zastánců papežství popsal mučednictví Husa a Jeronýma, který zemřel krátce potom, slovy: GC 110 „Oba byli pevné mysli, když se přiblížila jejich poslední hodina. Chystali se na hranici, jako by šli na svatební hostinu. Nevydali ze sebe jediný výkřik bolesti. Když plameny vzplály, začali zpívat žalmy, hluk ohně mohl stěží přehlušit jejich zpěv.“ (Wylie, sv. 3, kap. 7) Když oheň zcela strávil Husovo tělo, byl popel i se zemí, na které ležel, sebrán a vhozen do Rýna a s vodami Rýna odplaven do moře. Husovi pronásledovatelé se darmo domnívali, že tím vymýtili pravdu, kterou hlásal. Sotva mohli tušit, že popel odplavený toho dne do moře, bude jako semeno roznesen do všech zemí světa a že v zemích dosud neznámých vydá bohatou žeň v podobě lidí, kteří budou svědčit o pravdě. Hlas, který zazněl na kostnickém sněmu, vyvolal ozvěny, které bude slyšet celá další staletí. Hus už nebyl, ale pravda, pro kterou zemřel, nemůže nikdy zahynout. Jeho příklad víry a pevnosti povzbudil další, aby stáli neochvějně za pravdou i tváří v tvář mučení a smrti. Jeho poprava ukázala celému světu věrolomnost a krutost Říma. Nepřátelé pravdy, ač si to neuvědomovali, napomohli vlastně věci, kterou se marně snažili zničit. V Kostnici však byla postavena ještě jedna hranice. Ještě jeden svědek musel svou krví svědčit pro pravdu. Když se Jeroným loučil s Husem před jeho odjezdem na koncil do Kostnice, povzbuzoval ho ke statečnosti a pevnosti a slíbil, že octne-li se v nějakém nebezpečí, přispěchá mu na pomoc. Když uslyšel, že byl Hus uvězněn, snažil se věrný učedník ihned splnit svůj slib. Bez ochranného listu se vypravil jen s jedním průvodcem do Kostnice. Když tam dorazil, zjistil, že se jen sám vystavuje nebezpečí, aniž může něco udělat pro Husovo vysvobození. Utekl z města, ale na cestě domů byl zajat a dopraven zpět v poutech a v doprovodu vojenského oddílu. GC 111 Když se poprvé objevil před koncilem a pokusil se odpovědět na vznášené žaloby, uvítaly ho výkřiky: „Do ohně s.ním! Do ohně!“ (Bonnechose, sv. 1, str. 234) Uvěznili ho, spoutali řetězy v poloze, která mu působila veliké utrpení, a dávali mu jen chléb a vodu. Po několika měsících krutého vězení Jeroným onemocněl a jeho život byl ohrožen. Proto jeho nepřátelé z obavy, že by jim mohl zemřít, s ním nenakládali tak krutě, i když jej drželi ve vězení ještě celý další rok. Husova smrt nepřinesla takové výsledky, jaké přívrženci papežství očekávali. Porušení ochrany, kterou Husovi zaručoval doprovodný list, vyvolalo bouři rozhořčení, proto se sněm rozhodl, že bude lepší Jeronýma neupalovat, ale pokud to bude možné, přinutit ho, aby odvolal. Jeroným byl předveden před koncil, kde byl postaven před volbu, buď odvolat, nebo zemřít na hranici. Na počátku jeho věznění by smrt byla bývala dobrodiním v porovnání se strašným utrpením, které musel podstoupit. Nyní však, 55 oslaben nemocí, útrapami pobytu v žaláři a ztrápený úzkostmi a nejistotou, odloučen od přátel a zarmoucen nad Husovou smrtí, byl Jeroným zlomený a podrobil se koncilu. Zavázal se, že bude vyznávat katolickou víru, a přijal rozhodnutí koncilu odsuzující Viklefovo a Husovo učení s výjimkou svatých pravd, které učili. (Bonnechose, sv. 2, str. 141) Touto výjimkou se Jeroným pokoušel uchlácholit hlas svědomí a uniknout tvrdému údělu. V samotě vězení však pochopil jasněji, co vlastně udělal. Přemýšlel o Husově odvaze a věrnosti, myslel přitom také na to, jak sám pravdu zapřel. Myslel na nebeského Mistra, kterému se zavázal sloužit a který pro něho zemřel na kříži. Před tím, než odvolal, nacházel v utrpení útěchu v jistotě, že je mu Bůh nakloněn. Nyní ho však mučily výčitky a pochybnosti. Uvědomoval si, že bude muset učinit ještě další odvolání, než bude moci dosáhnout smíru s Římem. GC 112 Cesta, na niž vstoupil, mohla skončit jen úplným odpadnutím. Proto se rozhodl: Nezapře svého Pána, aby tím unikl krátkému utrpení. Zanedlouho byl znovu předveden před koncil. Jeho odvolání soudce neuspokojilo. Jejich krvežíznivost, podrážděná prolitou Husovou krví, volala po nových obětech. Jeroným mohl zachránit svůj život jen tím, že se pravdy vzdá bez jakýchkoli výhrad. Rozhodl se však, že vyzná svou víru a bude následovat svého bratra spolumučedníka do plamenů hranice. Vzal zpět své dřívější odvolání a jako člověk odsouzený k smrti, požádal, aby mu byla poskytnuta příležitost se hájit. Preláti se obávali jeho slov, a proto trvali na tom, aby buď jen potvrdil, nebo popřel pravdivost obvinění, která proti němu byla vznášená. Jeroným se ohradil proti takové krutosti a nespravedlnosti: „Držíte mě zavřeného tři sta čtyřicet dní ve strašném vězení, ve špíně, v odporném puchu, v krajním nedostatku všeho; a teď mě přivádíte sem a odmítáte mě vyslechnout, a přitom poskytujete sluchu mým úhlavním nepřátelům. ... Jste-li opravdu moudří, jste-li opravdu světlem světa, dbejte, abyste nehřešili proti spravedlnosti. Co se mne týče, jsem jen slabý smrtelník. Můj život má jen nepatrný význam. A napomínám-li vás, abyste nevynášeli nespravedlivý rozsudek, říkám to spíše ve vašem zájmu než ve svém.“ (Bonnechose, sv. 2, str. 146, 147) Nakonec jeho žádosti vyhověli. Před svými soudci Jeroným poklekl a modlil se, aby Boží Duch vedl jeho myšlenky i slova, aby nepromluvil nic, co by neodpovídalo pravdě nebo co by bylo nehodné jeho Mistra. Vyplnilo se na něm toho dne zaslíbení, které Pán dal prvním učedníkům: „Ano i před vladaře i před krále vedeni budete pro mne, na svědectví jim, i těm národům. Kdyžť pak vás vydadí, nebuďtež pečliví, kterak aneb co byste mluvili; dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete míti mluviti. Nebo ne vy jste, jenž mluvíte, ale duch Otce vašeho, jenž mluví v vás.“ (Mt 10,18-20) Jeronýmova slova vyvolala úžas a obdiv i jeho nepřátel. Po celý rok byl zavřen v žaláři, kde nebylo možno číst, ba ani vidět, a kde prožíval velké tělesné útrapy a velká duševní muka. GC 113 Přesto se důkazy, které předložil, vyznačovaly takovou logikou a pádností, jako kdyby byl měl možnost je nerušeně studovat. Připomněl svým posluchačům dlouhou řadu svatých mužů, kteří byli odsouzeni nespravedlivými soudci. Téměř v každé generaci se vyskytují jedinci, kteří se snaží povznést lid své doby a jsou za to tupeni a odsuzováni. Později se však ukáže, že si zasluhují úctu. Sám Kristus byl odsouzen jako zlosyn nespravedlivým soudem. Když Jeroným dříve odvolával své názory, vyslovil souhlas, že rozsudek odsuzující Husa je spravedlivý. Nyní však prohlásil, že toho lituje a podal svědectví o nevině a svatosti tohoto mučedníka: „Znal jsem ho od dětství. Byl to mimořádně znamenitý muž, spravedlivý a svatý; byl odsouzen přesto, že byl nevinen. ... Také já jsem hotov zemřít. 56 Nezaleknu se muk, která mi připravují moji nepřátelé, nezaleknu se falešných svědků, kteří se jednou budou muset odpovídat za své lži před velkým Bohem, jehož nic nemůže oklamat.“ (Bonnechose, sv. 2, str. 151) Jeroným se sám pokáral za to, že zapřel pravdu: „Ze všech hříchů, které jsem spáchal od svého mládí, žádný tak netíží mou duši a nevyvolává tak ostré výčitky jako ten, který jsem spáchal na tomto osudném místě, když jsem schválil nespravedlivý rozsudek vynesený nad Viklefem a nad svatým mučedníkem Janem Husem, mým učitelem a přítelem. Ano. Doznávám a prohlašuji s hrůzou, že jsem hanebně ztratil odvahu, když jsem ze strachu před smrtí zatratil jejich učení. Proto prosím Všemohoucího Boha, aby mi ráčil odpustit mé hříchy, obzvláště pak tento, nejohavnější ze všech.“ Ukázal na své soudce a rozhodně řekl: „Odsoudili jste Viklefa a Jana Husa ne proto, že otřásali učením církve, ale prostě proto, že pranýřovali hanebnosti páchané duchovenstvem - jeho okázalost, nadutost a všechny neřesti prelátů a kněží. GC 114 To, co tvrdili a co nelze vyvrátit, tvrdím a hlásám i já.“ Jeho řeč byla přerušena. Preláti, třesoucí se vztekem, volali: „Což je zapotřebí dalšího důkazu? Zde vidíme na vlastní oči nejzatvrzelejšího z kacířů!“ Jeroným si nevšímal vřavy a zvolal: „Jakže? Myslíte si, že se bojím zemřít? Drželi jste mě celý rok ve strašném vězení, hroznějším než sama smrt. Zacházeli jste se mnou krutěji než Turek, Žid nebo pohan, takže maso mi doslova uhnívá zaživa a odpadá od kostí; a přesto si nestěžuji, neboť naříkání nesluší zmužilému. Musím však vyslovit svůj úžas nad tak velkým barbarstvím vůči křesťanu.“ (Bonnechose, sv. 2, str. 151-153) Znovu vypukla bouře vzteku a Jeroným byl rychle odvlečen do vězení. Ve shromáždění však bylo několik lidí, na něž Jeronýmova slova hluboce zapůsobila a kteří by ho rádi zachránili před smrtí. Tito církevní hodnostáři navštívili Jeronýma a naléhali na něho, aby se podřídil koncilu. Představili mu nejskvělejší vyhlídky jako odměnu za to, že se zřekne svého postoje proti Římu. Avšak Jeroným zůstal neoblomný jako jeho Mistr, když mu byla nabízena sláva celého světa. Odpovídal: „Dokažte mi z Písma svatého, že se mýlím, a já odvolám.“ „Písmo svaté!“ zvolal jeden z těch, kdo jej přišli přesvědčovat. „Což se dá všechno dokázat z Písma? Kdo mu může porozumět, dokud je církev nevyloží?“ Jeroným odpověděl: „Zaslouží si lidské tradice, abychom jim věřili více než evangeliu našeho Spasitele? Apoštol Pavel nevybízel ty, jimž psal, aby poslouchali výmysly lidí, ale vyzval je: ‚Zkoumejte Písmo.‘ “ „Jsi kacíř!“ Odpověděl mu jeho protivník. „Lituji, že jsem se s tebou tak dlouho přel. Vidím, že tě ovládá ďábel.“ (Wylie, sv. 3, kap. 10) Brzy nato byl nad Jeronýmem vynesen rozsudek. Byl vyveden na totéž místo, na němž skončil svůj život Jan Hus. GC 115 Cestou si zpíval a jeho tvář zářila radostí a pokojem. Jeho pohled byl upřen na Krista a ztratil strach ze smrti. Když se kat chystal zapálit hranici, stoupl si za něho, Jeroným však na něj zavolal: „Jen přistup směle přede mne a zapal oheň před mým zrakem. Kdybych měl strach, nebyl bych tady.“ Poslední slova, která pronesl, když už kolem něho šlehaly plameny, byla modlitba: „Pane, Všemohoucí Otče, slituj se nade mnou a odpusť mi mé hříchy, neboť ty víš, že jsem vždy miloval tvou pravdu. (Bonnechose, sv. 2, str. 168) Jeho hlas přestal znít, ale jeho rty se dále pohybovaly v modlitbě. Když oheň dokonal své dílo, byl popel i se zemí sebrán a jako popel Husův byl vhozen do Rýna. Tak zemřeli věrní šiřitelé světla. Avšak světlo pravdy, kterou hlásali - světlo jejich 57 hrdinského příkladu - nemohlo být uhašeno. Se stejným úspěchem by se lidé mohli pokusit obrátit slunce na jeho dráze, s jakým mohli zabránit příchodu onoho dne, který právě tehdy vzcházel pro svět. Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a věrolomnosti císaře. Říkali o něm, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím. Papežským výnosem byly Viklefovy spisy odsouzeny k spálení. Některé však unikly zničení a ty byly nyní vytahovány z úkrytů a lidé je zkoumali spolu s Biblí nebo alespoň s těmi částmi Bible, které mohli získat. Mnohé to přivedlo k přijetí reformované víry. Husovi vrazi však nesledovali vítězný postup Husova učení se založenýma rukama. Papež a císař se spojili, aby husitské hnutí rozdrtili, a Zikmundova vojska napadla Čechy. GC 116 Povstal však vysvoboditel. Do čela husitů se postavil Jan Žižka, který krátce po začátku války oslepl na obě oči, ale který přesto byl jedním z nejschopnějších vojevůdců své doby. Husité odolávali mnohem početnějším vojskům, která se proti nim stavěla, protože věřili v Boží pomoc a byli přesvědčeni, že jejich věc je spravedlivá. Znovu a znovu sbíral císař nová vojska a napadal Čechy. Jeho vojska však byla vždy potupně odražena. Husité neznali strach ze smrti a nikdo se jim nemohl postavit. Chrabrý Žižka zemřel několik let po vypuknutí války. Jeho místo však zaujal Prokop, který byl právě tak statečný a zdatný vojevůdce jako Žižka a v určitých ohledech byl dokonce i schopnějším vůdcem. Když se nepřátelé Čechů dověděli, že slepý vojevůdce zemřel, domnívali se, že nastala příznivá chvíle, aby dobyli zpět všechno, co dříve ztratili. Papež vyhlásil křižácké tažení proti husitům a do Čech vtrhlo obrovské vojsko. Utrpělo však hroznou porážku. Bylo vyhlášeno nové křižácké tažení. Všechny země Evropy podléhající papeži, dodávaly vojáky, peníze i zbraně. Pod papežův prapor se sebralo nesmírné vojsko, přesvědčené, že konečně husitské kacíře vyhladí. Jisté svým vítězstvím, vstoupilo obrovské vojsko do Čech. Národ se semkl, aby je zahnal. Dvě nepřátelská vojska se blížila k sobě, až byla mezi nimi pouze řeka. „Křižácká vojska byla mnohem silnější, ale místo aby vyrazila přes řeku a střetla se v boji s husity, za kterými tak daleko pochodovala, strnula a němě zírala na husitské bojovníky. (Wylie, sv. 3, kap. 17) Pak náhle dolehla na všechno vojsko tajemná hrůza. Aniž padla rána, obrovská vojenská síla se zhroutila, jakoby rozehnána neviditelnou mocí. Husitská vojska pobila mnoho nepřátelských vojáků a začala pronásledovat uprchlíky. Do rukou vítězů padla velká kořist, a tak válka, která měla Čechy zbídačit, je spíše obohatila. O několik let později byla za nového papeže uspořádána ještě jedna křížová výprava. GC 117 Jako předtím i tentokrát dodaly vojsko i prostředky všechny evropské země podléhající papeži. Všem, kdo se zúčastní tohoto nebezpečného podniku, papež slíbil velkou odměnu. Každému křižáku slíbil úplné odpuštění i nejhorších zločinů. Všem, kdo ve válce padnou, slíbil bohatou odměnu v nebi. Ti, kdo přežijí, měli sklidit pocty a bohatství na bitevním poli. Papež znovu svolal obrovské vojsko, překročilo hranice a vtrhlo do Čech. Husitská vojska před ním ustupovala, a lákala vetřelce, kteří pokládali své vítězství za jisté, dál a dál do vnitrozemí. Nakonec se Prokopovo vojsko zastavilo, obrátilo se čelem k nepříteli a připravilo se k bitvě. Křižáci, kteří nyní pochopili svůj omyl, očekávali ve svém táboře husitský útok. Když uslyšeli hluk blížícího se vojska, ještě než se husité vůbec objevili, padla na křižáky hrůza. Knížata, velitelé i prostí vojáci 58 odhazovali zbraně a prchali na všechny strany. Marně se papežský legát, který tažení vedl, snažil znovu zorganizovat vystrašené a rozprchlé vojsko. Přestože se o to snažil ze všech sil, byl nakonec sám stržen proudem prchajících. Celé vojsko se zmateně rozprchlo a do rukou vítězů padla opět velká kořist. Obrovské vojsko, vyslané nejsilnějšími národy Evropy, vojsko statečných válečníků, vycvičených a vybavených k boji, tak po druhé uprchlo bez jediné rány před obránci malého a do té doby slabého národa. Byl to projev Boží moci. Vetřelce zachvátila nadpřirozená hrůza. Bůh, který porazil faraónova vojska u Rudého moře a obrátil na útěk Madjánská vojska před Gedeonem a jeho třemi sty muži, který jedné noci přemohl vojska pyšné Asýrie, napřáhl opět svou ruku, aby zmařil moc utlačovatele. „Tuť se náramně strašiti budou, kdež není strachu. Bůh zajisté rozptýlí kosti těch, kteříž tě vojensky oblehli; zahanbíš je, nebo Bůh pohrdl jimi.“ (Ž 53,6) GC 118 Představitelé papežství ztratili naději, že zvítězí silou, proto se nakonec uchýlili k diplomacii. Dosáhli kompromisu. Veřejně prohlašovali, že Čechům dávají svobodu svědomí, ve skutečnosti je však zradili a dostali pod moc Říma. Češi si jako podmínku usmíření s Římem kladli uznání čtyř požadavků: svobodné hlásání Božího slova, právo přijímat chléb i víno pro celou církev a používání mateřského jazyka při bohoslužbě, vyloučení duchovenstva ze všech světských úřadů, podřízení duchovenstva pravomoci civilních soudů. Papežské úřady nakonec „souhlasily s tím, že tyto čtyři artikule Husitů přijímají, avšak že právo jejich výkladu, tj. přesného určení jejich obsahu, náleží sněmu, čili jinými slovy papeži a císaři. (Wylie, sv. 3, kap. 18) Na tomto základě byla uzavřena smlouva. Řím tak dosáhl předstíráním a podvodem toho, čeho se mu nepodařilo získat bojem, protože prosazením vlastního výkladu husitských artikulí i Bible samé mohl převrátit jejich smysl tak, aby se hodily jeho cílům. Značná část Čechů poznala, že byli připraveni o svou svobodu, a nemohli se smlouvou souhlasit. Vznikly spory, které vedly k bojům a krveprolití. Za těchto bojů padl ušlechtilý Prokop a Čechy ztratily svou svobodu. Zikmund, který zradil Husa a Jeronýma, se stal králem Čech. Nedbal na své sliby, že bude zastávat práva Čechů, ihned začal v zemi zavádět a upevňovat papežství. Jeho podřízenost Římu mu však přinesla málo prospěchu. Celých dvacet let jeho života vyplnily starosti a válečné útrapy. Jeho vojska byla porážena a ničena, jeho pokladna vyčerpávána dlouhými a neplodnými válkami. A nyní, poté co jeden rok vládl, zemřel, zanechal své království na pokraji občanské války a odkázal svým potomkům zneuctěné jméno. Spory, boje a krveprolévání pokračovaly. Cizí vojska opět napadla Čechy a vnitřní rozkol dál rozvracel národ. GC 119 Lidé, kteří zůstali věrni evangeliu, byli vystaveni krvavému pronásledování. Když jejich dřívější bratři, kteří uzavřeli dohodu s Římem, přijali bludy Říma, vytvořili ti, kdo usilovali o prvotní víru, novou církev, kterou nazvali „Jednota bratrská“. Tím proti sobě vyvolali nepřátelství všech vrstev národa. Jejich pevnost však zůstala neotřesena. Byli nuceni uchylovat se do lesů a jeskyň, přesto se stále shromažďovali ke čtení Božího slova a k bohoslužbám. Od poslů, které tajně vyslali do různých zemí, se dozvěděli, že tu a tam jsou „jednotliví vyznavači pravdy, několik v tom městě, několik v jiném, kteří jsou právě tak jako oni vystaveni pronásledování, a že v Alpách je starobylá církev, která je založena na Písmu svatém a bojuje proti modlářské zkaženosti Říma. (Wylie, sv. 3, kap. 19)