článek: Nedovolte, aby se to stalo - Robert H. Pierson
Poslední kázání bývalého předsedy generální konference, které zaznělo na výročním zasedání rady Generální konference 15. října 1978.Robert H. Pierson (1911 – 1989) sloužil jako předseda Generální konference od roku 1966 do roku 1979. Pouze A. G. Daniels sloužil déle než on, jako předseda. Krátce předtím, než odešel do důchodu přednesl důraznou, jasnou, varovnou výzvu, která se zdá být téměř prorocká. Pierson byl plodný spisovatel. Přičítá se mu autorství 28 knih, z nichž mnohé byly přeloženy do více jazyků, jakož i stovky článků.
„Toto je naposledy, kdy v mé současné funkci stojím před vámi - světovými vůdci mé církve, vaší církve, naší církve, a mám pár slov, která vám chci zanechat.
Převzal jsem některé své myšlenky z materiálu, který napsali starší Ralph Neall a paní Neallová, v kterém popisují, jak se typicky hnutí stává církví. Podle nich hnutí často začíná charismatickým vůdcem s obrovským nadšením a odhodláním. Vzniká jako protest proti světskosti a formalismu v církvi. Ve všeobecnosti je přijímáno chudými. Bohatí by ztratili příliš mnoho, kdyby se k němu připojili, protože je nepopulární, opovrhováno a pronásledováno společností všeobecně.
Má jasné přesvědčení pevně uchovávané horlivými členy. Každý člen dělá osobní rozhodnutí, že se k němu připojí a ví, čemu věří. Toto hnutí má malou organizační strukturu a malý majetek a jen málo budov. Skupina má striktní zásady a kontrolu chování. Kazatelé, často bez vzdělání, povstávají z vnitřního popudu. Věnuje se jen malá pozornost vztahům s veřejností.
A pak přechází do druhé generace. S růstem přichází nutnost organizace a potřeba budov. V důsledku pracovitosti a hospodárnosti, členové prosperují. Jak se zvyšuje prosperita, pronásledování se začíná vytrácet. Děti narozené do hnutí nemusí dělat osobní rozhodnutí, aby se k němu připojili. Možná ani nevědí, v co věří. Nemusí se tvrdě propracovat ke svému stanovisku. To už bylo pro ně propracováno. Kazatelé povstávají více zvolením a učením se od starších pracovníků, než z přímého vnitřního popudu.
Ve třetí generaci se organizace vyvíjí a jsou zřízeny instituce. Vznikne potřeba škol k předávání víry otců. Vznikají střední školy a univerzity. Členové musí být napomínání, aby žili v souladu se zásadami, zatímco se zásady členství snižují. Skupina se stává laxní vůči vylučování členů, kteří nepraktikují víru. Misijní nadšení se ochlazuje. Věnuje se větší pozornost vztahům s veřejností. Vedoucí studují metody, jak propagovat svou víru. Někdy používají i odměny z cizích zdrojů, aby motivovali členy ke službě. Mládež si klade otázku: „Proč jsme jiní než ostatní?“ A začíná uzavírat sňatky s lidmi, kteří nesdílejí jejich víru.
Ve čtvrté generaci je mnohem větší administrativní aparát. Počet administrátorů se zvyšuje, zatímco počet pracovníků na místní úrovni se úměrně zmenšuje. Zasedají velké církevní rady, aby definovaly doktríny. Zakládá se více škol, univerzit a seminářů. Tyto se obracejí ke světu pro akreditaci a mají tendenci sekularizovat se.
Dochází k přezkoumání pozic a k modernizaci metod. Je věnována pozornost současné kultuře se zájmem o umění: hudba, architektura, literatura. Hnutí se snaží být „relevantním“ pro současnou společnost tím, že se zapojuje do populárních záležitostí. Bohoslužby se stávají formálními. Skupina se těší, že ji svět zcela přijímá. Hnutí se stalo církví!
Bratři a sestry, toto se nesmí nikdy stát Církvi adventistů sedmého dne! Toto se Církvi adventistů sedmého dne nestane. Naše církev není jen jedna z církví – je to Boží církev!
Vy, kteří dnes ráno sedíte v této místnosti, jste muži a ženy, na které Bůh spoléhá, že zajistí, že se to nestane.
Bratři a sestry, rafinované síly už začínají působit. Žel, v církvi jsou někteří lidé, kteří snižují inspirovanost celé Bible, kteří zpochybňují prvních 11 kapitol Genesis, kteří zpochybňují krátkou Biblickou chronologii (věk naší Země), jak ji potvrzuje Duch Proroctví, a kteří rafinovaně i méně rafinovaně napadají Ducha Proroctví. Jsou někteří, kteří poukazují na reformátory a současné teology jako na zdroj a normu pro učení Adventistů sedmého dne. Jsou tací, kteří jsou údajně unavení otřepanými frázemi Adventismu. Jsou takoví, kdo si přejí zapomenout na zásady církve, kterou milujeme. Jsou zde tací; kdo se žádostivostí vzhlížejí ke světu a kteří by se chtěli ucházet o přízeň křesťanských církví kolem nich; ti, kteří by chtěli odhodit plášť zvláštního lidu; a ti, kteří by chtěli jít cestou sekulárního, materialistického světa.
Kolegové, milovaní bratři a sestry – nedovolte, aby se to stalo! Vyzývám vás dnes ráno, tak vážně a naléhavě, jak jen to jde – nedovolte, aby se to stalo! Vyzývám Andrews University, Seminář, Univerzitu Loma Linda – nedovolte, aby se to stalo! Nejsme Anglikáni sedmého dne, ani Luteráni sedmého dne – my jsme adventisté sedmého dne! Toto je poslední Boží církev s posledním Božím poselstvím.
Jste muži a ženy, vedoucí, na které Bůh spoléhá, že uchovají Církev adventistů sedmého dne, jako církev ostatků, kterou Bůh předurčil k triumfu!
Boží služebnice říká: „Strašná nebezpečí jsou před těmi, kteří nesou zodpovědnost v Božím díle – nebezpečí, na které když pomyslím, tak se chvěji.“ (Vybraná poselství, sv. 2, 2SM 391). A u Ezechiele 22,30 čteme: „Hledal jsem pak někoho z nich, kterýž by udělal hradbu, kdo by se postavil před tváří mou do trhliny za tuto zemi, abych jí nezkazil“ (PBK)
Kolegové vedoucí, dnes ráno jsem přesvědčen, že Bůh hledá muže a ženy, nebojácné vedoucí, kteří milují Boží církev a Boží pravdu více, než svůj život, aby viděl, že tato církev pod Božím vedením jde do Božího království. Úkol, který je před námi, nebude jednoduchý. Pokud dnes ráno rozumím správně Bibli a Duchu proroctví, leží před námi doba soužení, těžká doba, jakou tato církev a tento svět nikdy předtím nepoznali.
Boží služebnice nám říká: „Nepřítel duší usiluje přinést domněnku, že mezi Adventisty sedmého dne má proběhnout velká reformace a tato reformace bude spočívat v upuštěni od bodů učení, které jsou pilíři naší víry, a v procesu reorganizace. Kdyby tato reformace nastala, jaký by byl výsledek? Zásady pravdy, které Bůh ve své moudrosti dal církvi ostatků, by byly zavrhnuty. Naše náboženství by se změnilo. Základní zásady, která podpírala dílo v průběhu padesáti let, by byla považována za omyl. Vznikla by nová organizace. Byly by napsány knihy nového řádu. Nastoupil by systém intelektuální filosofie. Zakladatelé tohoto systému by šli do různých míst a konali by obdivuhodné dílo. Sobota by ovšem byla zlehčena, podobně jako i Bůh, který ji ustanovil. Tomuto novému hnutí by nic nesmělo stát v cestě. Vůdcové by učili, že ctnost je lepší než zločin, ale tím, že by odstranili Boha, začali by spoléhat pouze na lidskou sílu, která je bez Boha bezcenná.“ (Vybraná poselství, sv. 1, 1SM 204, 205).
Církev adventistů sedmého dne prožila odpadnutí Alfa před několika lety. Vy i já jsme vedoucí, kteří budou čelit odpadnutí Omega, které bude mít stejný rafinovaný ďábelský původ. Její efekt bude více devastující, než u Alfy. Bratři, prosím vás, studujte, poznejte, co je před námi, a potom s Boží pomocí, připravte svůj lid, aby mu dokázal čelit!
„Bůh povolává muže, kteří jsou připraveni čelit krizovým situacím, muže, kteří v krizi nebudou stát na špatné straně.“ (Review and Herald, 5. listopad, 1903).
„Pokračujeme dál v cestě k závěrečnému konfliktu. Teď není čas na kompromisy. To není doba na skrývání svého přesvědčení. Když bude válka bolestná, ať se nikdo nestane zrádcem. Není čas, abychom složili nebo skryli naše zbraně a tak poskytli satanovi výhodu v boji“ (Review and Herald, 6. prosinec, 1892).
A pak bych rád obrátil pozornost na vidění, které měla služebnice Páně, ve kterém viděla loď, jak míří k ledovci. Řekla:
„Vysoko nad lodí vyčníval gigantický ledovec. Velitelský hlas zvolal: „Narazte do něj!“ Nikdo neváhal ani na okamžik. Nadešel čas pro okamžité rozhodnutí. Lodní důstojník zapnul na plnou páru a muž u kormidla nasměroval loď přímo do ledovce. S velikým rachotem narazila loď do ledovce. Byl to strašný náraz, ledovec se rozlomil na několik kusů, které s rachotem hromu padaly na palubu. Cestující byli velmi otřeseni sílou srážky, ale nikdo nepřišel o život. Loď byla poškozena, ale dala se opravit. Odrazila se zpět a po celé délce se zachvěla jako živý tvor. Pak pokračovala ve své cestě. Poznala jsem význam tohoto vylíčení. Dostala jsem příkaz. Zaslechla jsem slova, podobná hlasu našeho kapitána, „Narazte do něj!" Poznala jsem, co je mou povinností a nemohla jsem ztrácet ani okamžik. Nadešel čas pro rozhodný čin. Musím bezodkladně uposlechnout příkaz: „Narazte do něj!" (Vybraná poselství, sv. 1, 1SM 205, 206).
Kolegové vedoucí, možná v ne příliš vzdálené budoucnosti se s ním budete muset střetnout. Modlím se, aby vám Bůh dal milost, odvahu a moudrost.
A konečně: „Jak krásné je pomyšlení, že velký spor se blíží ke svému konci! V závěru díla nás potkají různá nebezpečí, a nevíme, jak se s nimi vypořádat. Nezapomínejme však, že tu působí trojí nebeská moc, že Boží ruka drží kormidlo a že Bůh své záměry provede. On shromáždí svůj lid z celého světa, který Mu bude sloužit ve spravedlnosti“ (Vybraná poselství, sv. 2, 2SM 391).
Jak krásné ujištění, které máme dnes ráno, bratři a sestry, že vy i já pracujeme na Božím díle. Toto dílo není závislé na žádném člověku. Závisí na našem vztahu s Ním. Existuje jenom jeden způsob, jak můžeme čelit budoucnosti a to je u paty kříže. Církev se zrakem upřeným na muže z Golgoty, nikdy nezajde do odpadnutí.
Děkuji vám, bratři a sestry, za to že jste mi dali příležitost sloužit vám uplynulých 45 let a kéž Bůh žehná každému z vás.“
Zdroj: A Final Appeal
https://www.ministrymagazine.org/archive/1978/12/from-the-editor