To je asi nejnepříjemnější otázka, kterou můžeme položit. A zvlášť aktuální je v dnešní době, když vidíme mnohé lidi, kteří mají různé těžkosti.  Mnozí lidé se v této situaci ptají, zda jsou trestáni za nějaký tajný hřích, a další jsou tak zklamáni, že se úplně vzdají své víry. Tolik jich chce upřímně žít poctivým, morálním životem! Avšak oproti všem šlechetným úmyslům a zanícení se stávají zlé věci – ne jejich vinou – které mohou způsobit bolest a těžkosti. Nic neznechutí víc, než když se co nejvíce snažíme a dáváme všechno, co máme, přičemž vidíme, že naše úsilí nepřináší ovoce.  Asi nejlepší biblický příklad dobrého člověka, kterého postihla nevysvětlitelná tragédie, je postava Joba. Podívejme se na jeho příběh, abychom pochopili, co nás Bůh chce naučit o tom, jak zvládnout krize a problémy.

 

Dobrý člověk stojí před tragédií

Kniha Job vypráví příběh o muži, který měl všechno a potom ne svojí vinou všechno ztratil. Velký francouzský spisovatel Viktor Hugo řekl:

„Kdyby zítra zničili všechny knihy a já bych si měl nechat jen jedno dílo, zachránil bych Joba.“

A Alfred Lord Tennyson tuto knihu nazval „největší básní starověké i moderní literatury“. Můžeme se domnívat, že tito muži si velmi vážili Knihy Job pro její literární kvality – dojímavou dějovou linii, nezapomenutelné postavy a brilantní jazyk. Ale můžeme si také představit, že tento příběh je tak nesmírně oslovil proto, že zkoumá odvěké tajemství utrpení a hledá odpověď na otázku, zda je Bůh spravedlivý a milosrdný.

Na začátku příběh vypráví o tom, jaký byl Job bezúhonný a úspěšný. Vlastnil mnoho půdy, na které byla velká stáda dobytka. Měl stabilní, soudržnou rodinu. Byl charakterním mužem, který miluje Boha a žije bezúhonně. Job byl zkrátka „ten muž,“ který „předčil všechny syny dávnověku“ (Job 1, 3).

Potom se ale všechno rozpadlo. Při loupeži Job ztratil všecek dobytek, náhlá vichřice zabila všechny děti a on sám byl postižený záhadnými vředy, které se mu objevily po celém těle. Je pochopitelné, že Jobova manželka byla rozčílená. Ve svém hněvu obvinila Boha za všechno, co se stalo, a dokonce nabádala Joba, aby proklel Boha a zemřel. Job se však držel svojí víry.

„To máme od Boha přijímat jenom dobro,“ odpověděl, „kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Job2, 9-10)

Ačkoli si Job myslel, že Bůh má právo takto s ním zacházet, začal zápasit se vším, co se mu stalo. Přemohl ho žal a vyjádřil svoje pocity v přítomnosti tří důvěrných přátel. „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil,“ volal. „Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?“ (Job 3, 1. 11). Když přemýšlel o svém neštěstí, začal zpochybňovat i Boží dobrotu. Začal zpochybňovat způsob, jakým Bůh zachází se svými lidmi.

 

Viděl jsem tě!

Jobovi přátelé Elifaz, Bildad a Sofar přišli naříkat s Jobem a utěšovat ho. Byli však přesvědčení, že Jobovo neštěstí je trest od Boha, protože Job zhřešil. Pobízeli ho, aby vyznal svůj tajný hřích, který někdy spáchal. Nabídli se, že mu pomohou zpytovat si svědomí, aby zjistil, zda je vinen z nějakého přestupku, o kterém nevěděl. Stále rozmlouvali a rozmlouvali. Chtěli Joba přesvědčit o něčem, co Job prostě nemohl přijmout.

Měli dobré úmysly, ale jejich slova způsobila, že se cítil ještě zraněnější, znechucenější a osamocenější. Jak skončili, Job svoje otázky zaměřil více na Boha, a ne na svoje přátele. Nahlas se ptal, zda se Bůh raduje, když týrá a hubí svůj lid (Job 10, 3. 8). „Proč skrýváš svou tvář,“ ptal se, „a pokládáš mě za svého nepřítele?“ (Job 13, 24). Hovořil o tom, že jeho volání o pomoc nebylo vyslyšené a Bůh obestřel jeho stezky temnem, a zdrtil ho ze všech stran (Job 19, 7-10).

Nakonec Bůh Joba oslovil. Nezodpověděl však ani na jednu z Jobových otázek. Namísto toho kladl svoje. Zeptal se Joba na složitosti stvořeného světa a na divy stvoření. Zeptal se, zda má Job moc nad hvězdami na nebi anebo nad polními zvířaty. V podstatě se zeptal:

„Můžeš učinit to, co jsem učinil při stvoření? Můžeš udržovat vesmír jako já?“ Job mohl v pokoře odpovídat pouze takto: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu“ (Job 42, 5-6).

 

Ne PROČ, ale JAK

Jobovi se staly zlé věci – přestože to byl velmi dobrý a bezúhonný muž. Podobně se mohou zlé věci stát i nám – ačkoli se snažíme co nejlépe žít bezúhonně a následovat Ježíše. Možná se Jobův příběh podobá tomu našemu. Možná jste si někdy položili otázku: „Pane, jsem ti tak věrný. Vždycky jsem se snažil dělat to, co je správné. A takto se mi odplácíš?“

Máte-li svoje těžkosti a problémy, vězte, že tajemství jejich přežití spočívá ve vašem postoji. Job zůstal bohabojný i uprostřed svých těžkostí. Ani jednou ho Bůh nekáral za nedostatek víry nebo úcty. Ve skutečnosti byl Job tak čestný muž, že Bůh dovolil satanovi, aby ho vyzkoušel (Job 1, 6-12).A právě proto, že si Joba velmi vážil, dal se mu poznat.

Ať prožíváme jakékoliv zkoušky, musíme odmítnout myšlenku, že Bůh nás nenávidí anebo nás chce potrestat a zničit nám život. Když se Ježíše zeptali na muže, který se narodil slepý, objasnil, že tento člověk není potrestaný za žádný svůj hřích nebo hřích rodičů.

„Mají se na něm zjevit Boží skutky“ (Jn 9, 3).

Přestože Bůh „šlehá“ ty, které miluje (Žid 12, 6), nikdy to není z hněvu či ze zklamání. Je to vždy z lásky s cílem tvořit nás a učit nás.

Život je plný tajemství. Podobně jako Job ne vždycky budeme vědět, proč se určité věci stávají. Někdy se jednoduše musíme přestat ptát „proč“ a zaměřit se spíše na „jak“. Někdy si musíme položit otázku:

„Jak můžu jít dál, když se toto stalo? Jak bych měl pracovat, abych zvládl to, před čím stojím – a setrvával v důvěře a ve víře v Pána?“

Je důležité, abychom uvěřili, že Ježíš je Pánem celého stvoření. Je důležité, abychom uvěřili, že on řídí celý vesmír – a to znamená, že má svou ruku na každém jednom z nás! Ví, co se nám stane v každé chvíli každého dne. Jestliže byl pokoušen sám Ježíš – protože „zlé věci“ se staly tomuto dobrému člověku -, celým srdcem je při nás, když prožíváme problémy a pokušení (Žid 2, 18).

 

Jak dlouho, Pane?

Kniha Žalmů je plná modliteb lidí, kteří zažili těžkosti každého druhu. 55. žalm hovoří o zradě blízkého přítele. 35. žalm hovoří o člověku, kterého nespravedlivě obvinili. 142. žalm je modlitba člověka, který se cítí osamělý a opuštěný. Ve všech těchto a mnohých dalších příkladech žalmista upřímně a svobodně vylévá svoje srdce před Pánem. Hovoří Bohu, jak v této situaci trpí, a v některých případech (jako 13. a 22. žalm) se dokonce Boha ptá, proč se od něho vzdálil.

Tyto žalmy – a další podobné – jsou více než jen modlitby starozákonního Izraele. Jsou i poučeními pro dnešek. Jsou to příklady víry, která nás zve obrátit se k Pánu s prosbou o pomoc a útěchu, když prožíváme zkoušky a těžkosti. Učí nás, že bez ohledu na situaci a rozsah utrpení můžeme mít naději v Pána. Přestože to nedává smysl, ačkoli se zdá, že důkazy nám říkají, že Bůh není důvěryhodný, můžeme pevně setrvávat ve své víře. Když se ocitnete v problémech a máte pocit, že jste opuštění, přijměte tyto žalmy jako průvodce.

Přijměte Joba jako svůj vzor. Může trvat týdny, měsíce anebo i roky, než uvidíte změnu. Ale vězte, že Bůh je stále s vámi. Je připravený utěšit vás a pomoct vám. Dovolí vám, abyste se mu vyplakali na rameni, dokud si nevylijete svůj žal. Poví vám do srdce slova naděje a přátelství. On je váš Otec a nikdy, nikdy vás neopustí!